17.01.2014, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Na mou duši, na psí uši

Na mou duši, na psí uši

„Na mou duši, na psí uši.“ Takhle jsme se jako děti zaklínali, aby nám bylo věřeno. Ale jak a do čeho se mám zaklínit teď, nejsa už dítě, aby se mi věřilo? Nevím. Asi proto jen řeknu, že fakt nekecám, když potvrdím, že na pouti se dějí zázraky. Tenhle příběh se bude týkat naší manželské pouti. Ne těch pětatřiceti roků společného života. To by vydalo na několik svazků manželské encyklopedie.  Půjde o pouť do Svaté země. Poutě obecně nepatřívaly do šuplíku mých oblíbených činností. Ale taky jsem nic proti nim neměl. Katolickou církev mám rád i proto, že se pod její obrovskou střechu vejde spiritualit jako barev na Renoirův obraz zahrady v Argenteuil. Každý si může vybrat, pro každého je tu nějaký ten jeho oblíbený šálek čaje. Naše pouť do Svaté země se přihodila takto. Jeden známý, bodrý a hřmotný farář, kterému nebylo radno příliš odporovat, pokud nebyla v dosahu úniková cesta, vešel onoho dne prudčeji do kanceláře (rozuměj rozrazil dveře) a silným hlasem pravil: „Mám ještě v letadle několik volných míst na pouť do Svaté země a musím je obsadit. Vyměňte si peníze, vemte pasy a manželky, letíme.“ Nebyl jsem na takový výlet zhola připravený. A navíc, v rodinném prasátku cinkalo jen několik drobných mincí. Dvacet tisíc za týdenní výlet pro dva? Kdeže. „Z toho nic nebude“, statečně jsem odvětil panu faráři. „Navíc, moje paní na poutě nerada. Ale zeptám se jí“, řekl jsem, abych uchlácholil spravedlivý hněv duchovního správce. A měl jsem tu věc za vyřízenou. Protože zázraky se přece nedějí jen tak na zavolanou, že? A to by byly hnedle dva. Proměněné peníze a proměněná manželka. Nemožné. Ovšem - spletl jsem se. Oznámil jsem ženě návrh pana faráře a čekal, že na pouť nebude chtít. Mýlil jsem se poprvé. Chtěla. Vytasil jsem tedy známý trumf: „Nemáme peníze“. Mýlil jsem se podruhé. „Máme, dostala jsem nečekaně od maminky peníze“, odvětila moje paní. Před těmito dvěma nenadálými zázraky mi nezbývalo, než se sklonit. A třetí zázrak se přidal vzápětí po oznámení termínu pouti. Bude na výročí naší svatby. Obvykle výročí slavíme nějakým malým výletem nebo večeří pro dva. Tentokrát oslavíme pětadvacet let společného života výletem do Svaté země a večeří v Jeruzalémě. Zázrak nebo jen otcovská pozornost? Kdoví. Startovní horečka všechno odsunula do pozadí. Bylo nutné rozdat úkoly. Kdo z dětí nakoupí, kdo uvaří, kdo okoupe malé, kdo dá kočkám, kdo se postará o pec a topení a kdo dohlédne, aby synové nechodili do pokoje a do postele v botách. K tomu se přidala prosba kolegyně, že v Betlémě je Mléčná jeskyně, kde se lidé modlí za početí vytouženého a stále nepřicházejícího dítěte. Tak abych se tam pomodlil za dva mladé manželské páry, které nemohou mít dítě. Slíbil jsem. A následně trochu pozapomněl. Starostí, zážitků a dojmů bylo hodně. O Svaté zemi se těžko vypráví. Tam člověk musí být. Nikdy jsem si to nemyslel. Až tam jsem pochopil, že je to pravda. Izrael je země, žijící v permanentní válce. Nikdy nevíte, kam vás druhý den pustí. Nebo taky nepustí. Takže není možné příliš plánovat. Z toho pohledu mi připadá neskutečné, že den našeho výročí stříbrné svatby jsme se ženou oslavili bohoslužbou s obnovou manželských slibů v Káni Galilejské. Neměli jsme nejmenší možnost to nějak zařídit či ovlivnit. Ale stalo se. Další den jsme se při návštěvě Betléma dostali i do Mléčné jeskyně. Vzpomněl jsem na prosbu kolegyně a pomodlil se u oltáře, kde jsou vzkazy, dopisy a poděkování za vyslyšené prosby. Zážitků a událostí bylo nepřeberně. Nejen ve Svaté zemi. I po návratu domů, kde jsme zjistili, že zeťák, který pomáhal hlídat dům a děti, se s naším autem nechtěně, ale rázně opřel do stromu. Naneštěstí pro nás to nebyl strom, co povolilo. Život šel ale dál se svými každodenními starostmi a detaily pouti se postupně slévaly už jen v krásnou vzpomínku v srdci. A pak to jednoho dne přišlo jako blesk z čistého nebe. Zastavila mě kolegyně a říká: „Víš, že máš dítě?“ No, v každém chlapovi po takovém oznámení v první chvíli hrkne. I když k tomu není nejmenší důvod. Naštěstí se celá věc rychle vysvětlila. Oba manželské páry, za které jsme se modlili v Mléčné jeskyni, otěhotněly a oběma se jim narodily zdravé děti. Devět měsíců poté. „Na mou duši, na psí uši.“

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru