06.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Na co, nebo na koho myslíme my?

Na co, nebo na koho myslíme my?

Iz 42,1-7

Jan 12,1-11

Pondělí Svatého týdne

Liturgická čtení jsou vybírána zpravidla tak, aby měla mezi sebou souvislost, aby např. evangelium potvrzovalo nebo prohlubovalo poselství prvního čtení. Dnešek, zdá se být výjimkou, nenacházíme nic společného mezi Izaiášovou písní o Božím služebníku a Janovým evangeliem o sice nespolečenském, zato lidsky krásném skutku Marie v Betánii. Jakoby obě čtení pocházela z jiných světů.

Izaiáš s naprostou jistotou vykresluje portrét Vykupitele. Toho, který je nazván služebníkem, kterému však Bůh dává svého Ducha. Toho, který nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí. Toho, který nebude nějak halasně hlásat své učení, který však je schopen dát lidem spásu, dát lidem pokoj srdce.

Čtení z evangelia se naproti tomu zdá být plné neklidu. Kolem Ježíše je plno rozporů. Především Marie a Jidáš. Dvě postavy, které ukazují, v jakém stavu je jejich srdce. Jidáš zůstává sobecký, uzavřený Božímu poselství, Ježíšově lásce. Pořád myslí jen na sebe a na své zájmy. Jeho srdce je plné lakoty a sobectví. Proti němu stojí Marie. Její srdce je vyprázdněné od marnosti světa. Vidí jenom Krista a je ochotna obětovat i nejdražší věc, kterou má. Sklání se k Jeho nohám, prolévá slzy i drahocennou mast a propůjčuje i své vlasy k úkonu lásky.

Ten spontánní, lidsky nevýslovný čin oné neznámé Marie se mi jeví, ve vypjaté atmosféře posledních dnů Kristova života, jako nádherná, bezohledně čistá, dramatická báseň. Její jednání bylo navenek nespolečenské, neslušné, vyzývavé. Jí však nezáleželo na tom, co řeknou vážení hosté. Jediný na kom jí záleželo, byl Ježíš. V něm žila i umírala.

Jen zřídka se stává, aby člověk svou láskou tak samozřejmě lámal a odhazoval všechny společenské ohledy a pravidla. V této nekonvenčnosti, v této spontaneitě lásky je ona Marie tak podobná Kristu. On také neměřil lidské vztahy žádnými společenskými pravidly. Jeho řeč byla „ano, ano - ne, ne“. Jeho láska zahrnovala všechny bez rozdílu: malé i velké, chudé i mocné, hříšné i spravedlivé. Rozdal se pro druhé a teď jen několik dní, spíše hodin zbývá do chvíle, kdy svou lásku zpečetí svou krví.

„Nech ji, aby to uchovala ke dni mého pohřbu.“ Jidáš myslí jen na svou kapsu, Marie jen na Krista, Kristus na nás na všechny.

Bratři a sestry, položme si otázku: „Na co, nebo na koho myslíme my?“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru