10.01.2019, autor: Jan Rybář, kategorie: Zamyšlení

My víme víc!

My víme víc!

Nový rok - co s tím? řekne si po Silvestru skeptik. Žádný konec, žádný začátek, život jde dál. Odkud a kam? My věřící chápeme svět, lidstvo, události i lidskou zkušenost daleko hlouběji než nevěřící. Víme toho daleko víc. Proto se vracíme k počátkům času, k počátkům lidského vědomí, k počátkům Vyvolení člověka. Věda mluví o čtrnácti miliardách let dosavadní cesty stvoření, cesty pomalé, protože "hmota je těžkopádná, ale poslušná". Ale Bůh určil, aby Stvoření spolupracovalo, tedy člověk. Má spolupracovat i na svém Oslavení. Nejde to uspěchat. Je to dlouhá cesta od jeskyně až k řecké kultuře a římské civilizaci. Pak někdo pochopí víc a začne se psát Hebrejská bible. Konečně dozraje pár lidí, ochotných k sebedarování. Chvíle na které se od počátku těší Bůh. Chce dát člověku to nejdražší, co vlastní, a to navždy, naprosto a zdarma. To bude ta chvíle, nejdůležitější ze všech, zásadní okamžik v dějinách lidstva, od kterého se pak bude odvíjet všechno další. "Ať se to stane", řekne dosud neznámá dívka - a stane se známou navěky. Její jméno, Maria, nedozní nikdy... Žena je v ohnisku nejdůležitějšího okamžiku dějin lidstva a bude ve středu pozornosti navždy. Co rok se bude vzpomínat narození jejího Syna, každou neděli na jeho Zmrtvýchvstání, ale Zvěstování jeho příchodu si budou lidé připomínat denně, ba třikrát denně a za zvuku zvonů. Bůh se vydá do tísně prostoru a času. Projde všemi fázemi lidského života, i tou nejtěžší.

Nastala nová doba, čas Nové Smlouvy. V té staré, hebrejské, dávali lidé Bohu co mají nejdražšího, v té Nové smlouvě naopak Bůh dává lidem to nejdražší, co má, co vlastní, své Slovo. Člověčenství Boha řeší problémy člověka i světa, lépe řečeno mohlo by vyřešit, kdyby se mu člověk otevřel. Ušetřil by si marné hledání nových mesiášů, nových vykupitelů, které dosud končilo hroznými katastrofami národů i přírody. Člověk by nemusel zkoumat horoskopy, věřit a doufat v převtělování a nirvánu, brouzdat v temné bažině ezoteriky a okultizmu. To ho stejně neuklidní a zanechá v nejistotách a tápání.

Stálý dostatek kvasu, soli a světla, dostatek lidí nadšených pro Krista, nám dává naději i v naší vlasti, že v ní nikdy nedozní nám nejdražší jména JEŽÍŠ, MARIA.

Jan Rybář

(příspěvek pro diecézní časopis Adalbert, 1/2019)

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru