23.10.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Můžeme být šťastni

Můžeme být šťastni

Ef 4,1-6

Lk 12,54-59

Pátek 29. týdne

Z dnešního prvého čtení z pera sv. apoštola Pavla, stejně jako z evangelia sv. Lukáše nám plynou dvě důležitá ponaučení pro náš křesťanský život. Nejprve u sv. Pavla: „Žijte způsobem, hodným toho povolání, které jste dostali…“ a pak v evangeliu: „Jak to, že úkazy na zemi i na obloze umíte rozeznávat, ale nedovedete posoudit tuto dobu?“ - jinak řečeno: jak to že umíte posoudit co se děje kolem vás, ale neumíte si sami se sebou poradit pomocí svého svědomí?… To jsou důležité výzvy a pravidla pro náš život. Plyne z nich, že máme žít důstojně svůj křesťanský život, naplňovat jej vírou, nadějí a láskou a orientovat se při tom pomocí příkazů Desatera a přikázání lásky. Na cestě našeho života se setkáváme s určitými okolnostmi - znameními, které přirovnává Ježíš ke znamením, podle nichž poznáváme třeba počasí. Tomu rozumíme, vítr přináší déšť, stejně jako mraky, rosa po ránu předpovídá krásný den, stejně jako nebe bez mráčku. Ale jak je tomu se znameními času? Nejvýraznějším a nejdůležitějším „znamením času“ v našich dějinách byl příchod Ježíše, Božího Syna na svět. Ne nadarmo se naše dějiny počítají „před Kristem“ a „po Kristu“. To, co bylo před Kristem, o tom víme z historie jen málo. Biblicky tu dobu nazýváme dobou starozákonní. A doba SZ je dobou přísného, neosobního a trestajícího Boha, zatímco s Kristem přichází doba novozákonní, doba, která nám ukazuje Boha jako milujícího a milosrdného Otce, který nás zve do svého království. Kristus je tím pravým znamením, znamením osvobozeného člověka, který může, díky jeho výkupné smrti, žít v plnosti Božího dítěte.

Kristův příchod na svět však není jediným „znamením času“. Také další a další znamení přicházely v dějinách, a všechny nás, krůček po krůčku, přibližují k Božímu království, které přijde na konci věků, až vstoupí Ježíš do našich dějin podruhé. Kdy to bude, to nikdo neví. A není třeba se po tom pídit, (to bychom byli jako některé sekty, které už vícekrát ohlašovaly „konec světa“).

Kristus lakonicky říká: „o tom dni nikdo neví…“ a namísto jalového spekulování o konci věků nás učí, jak máme naplno žít v čase, který nám byl k životu dán. Ukazuje nám cestu našeho života; směr, kterým se máme ubírat, ale nevykolíkoval nám cestu. Určil směr a dal nám rozum, abychom uměli cestu k němu hledat. Nic nám nenařizuje, nevodí nás otrocky za ručičku, ani nám nezametá cestičky. Dal nám vedle rozumu také svědomí, které nám určuje hranice, za které nelze jít. A především nám dává svobodu, pro rozhodnutí, zda jít po cestě, která má cíl, nebo zda jít cestou, která nikam nevede. Tohle všechno je jen na nás. Ale, nejsme na to sami. Máme přece víru. A máme nadpřirozenou pomoc: milost pomáhající, k tomu i svátosti. To jsou také znamení - znamení liturgická. A jsou i další znamení - přikázání, Písmo sv., živá církev… Ty všechny nám pomáhají, abychom našli správnou cestu - cestu k Ježíši. Nikdo zvenčí nám nemůže naší osobní cestu ukázat, protože každý z nás je natolik individualitou, že má svoji vlastní, jedinečnou cestu. Tu je však třeba vytrvale hledat, leckdy i o ni zápasit. Stojí to však za to. Protože jedině tehdy, kdy najdeme ve svém životě svou vlastní cestu, své vlastní místo, můžeme být šťastni. A najdeme je jedině s pomocí Boží. Prosme proto v modlitbě o dar poznání své cesty, o dar síly po ní jít a o milost dojít do cíle svého pozemského putování - to jest: do nebeského království!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru