29.03.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Může být lepší zpráva, než tato?

Může být lepší zpráva, než tato?

Ez 37,12-14

Řím 8,8-11

Jan 11,1-45

5. neděle postní

Vrcholem dnešních biblických textů je bezesporu evangelium, popisující nezpochybnitelný zázrak, kdy na pouhé Kristovo slovo, je povoláno již rozkládající se tělo Lazarovo, opět k životu. Ozvěna Kristova: „Lazare, pojď ven!“ se dodnes nese staletími a při každém křtu, obrácení, každé svátosti smíření přivádí i nás opět k životu – životu božích dětí; k životu v duchu a pravdě. Evangelium o Lazarově vzkříšení nelze přeslechnout – je burcujícím sdělením o tom, že náš život nekončí rozpadem v prachu země či v urně s popelem. Nelze jej přejít – je ujištěním, že i my (stejně jako Lazar) jsme Kristovými blízkými, že Kristus chce, abychom skutečně žili (ne živořili v povrchnosti a bezcílnosti); je pro nás lekcí (stejně jako pro Martu), že Ježíš je „vzkříšením a životem“. A co víc, že „kdo věří v Krista, i kdyby umřel, bude žít a že žádný, kdo žije v Kristu a věří v Krista, neumře na věky“. Silná to slova, příslib a naděje; silné to sdělení. Konečně, s vrcholící postní dobou, vrcholí i Kristův životní příběh – ještě příští neděli zajásáme nad zjeveným Mesiášem v průvodu s ratolestmi a pak už prožijeme pašijový týden, naplněný utrpením, ponížením, bolestí. Leč nepředbíhejme. Dnes můžeme díky Janovu evangeliu (a jen Janovu evangeliu, jinde příběh o Lazarovi nenalezneme) pomyslně stát v Betánii, můžeme plni rozpaků a pochybností pohnout kameny u hrobu a spatřit zář vzkříšeného Lazara. A přeneseně – můžeme se i my pokusit pohnout kameny uzavírající naše srdce, nechat vyvřít všechnu hnilobu svých hříchů a nechat se oživit Kristovým slovem. „Pojď ven!“ Ven z hrobů své lhostejnosti, svých utajovaných skutků, za něž se, i po létech, stydíme; ven ze svých nevěr, lží, fatálních selhání. A také citů a důstojnosti druhých, které jsme pošlapali a – každý z nás by mohl přidávat za náhrobní kámen své duše další a další hříchy … Všechna ta hniloba v nás by byla k neunesení, kdybychom neměli příslib onoho Kristova: „každý, kdo ve mně věří, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky!“

Tolik k dnešnímu evangeliu – ano, vím, dalo by se, a dokonce i mělo, o něm mluvit více a hlouběji, ale v jeho stínu zůstávají prvé i druhé čtení, na něž už kazatelům nezbývá čas – a tak, protentokrát, soustředím pozornost právě na ně.

Nejprve Ezechiel v prvém čtení. Dnešní úryvek navazuje na jeho vidění „údolí suchých kostí“, které oživnou poté, co je jim vdechnut duch – duch života. A dnes prorok pokračuje Hospodinovým příslibem: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide … vdechnu vám svého ducha a ožijete … tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal, praví Hospodin.“ Tato slova o životě, o vyvedení z hrobů – jsou adresována do Babylóna, ale i ten je takovým hrobem, místem, kde není svoboda, kde není chrám, kde mlčí Hospodin, a schází proroci. A teď se jeden povolaný ozývá – Ezechiel a vyzývá k návratu, co víc, slibuje „nový život“, život pod nadvládou nikoli otrokářů, ale Hospodina. Toho, který „všechno stvořil dechem svých úst“, toho, který slibuje „oživit svůj lid a znovu jej usadit v Jeruzalémě“, ve své ztracené zemi.

Na příslib vyvedení z hrobu pak přímo navazuje evangelium o vyvedení z hrobu Lazara, na pouhé slovo, Slovo, které je také prostředkem života – „Bůh řekl, a stalo se“ – a zde stojí Boží Syn, Slovo, které se stalo tělem a pronáší slovo života: „Pojď ven!“. I druhé čtení, které je katechezí k Římanům, vyzdvihuje sílu a moc Božího ducha: „Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.“ A dále: „Když ve vás sídlí Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.“ To jsou slova, která je dobře nepřeslechnout, vždyť nemluví o něčem, co se stalo, nepopisují historickou událost, jakou bylo koneckonců i Lazarovo vzkříšení. Tato slova mluví k nám, mluví o nás, o naší budoucnosti. Jsme Kristovi, máme jeho Ducha (a kdo by to mohl zpochybnit?), jsme tedy povolání skrze Ducha k životu! Životu věčnému. Duch Kristův, který v nás přebývá od chvíle našeho křtu (a vlastně už početí, vždyť ať pokřtění, či nikoli, jsme Božími dětmi, stvořenými z Boží vůle a k Božímu obrazu) probudí i naše smrtelná těla (a nikdo nejsme nesmrtelní) k životu. Vyvede nás z našich hrobů, ne sice na způsob Lazara, avšak, přivede nás do nebeského Jeruzaléma, na onu „Svatou horu“.

Mohli bychom slyšet, zejména v této době, kdy se cítíme ohroženi, kdy na nás útočí neviditelný virus a zprávy o rostoucím počtu nakažených a mrtvých, lepší zprávu? Zprávu o tom, že smrtí nic nekončí? Že je zde Duch, který oživuje a Kristovo slovo, které povolává k životu.

Moji milí, ač uzavření ve svých příbytcích, nenechme se uzavřít do hrobu beznaděje a zoufalství. Ať už budou statistiky sebehrozivější, je zde někdo, kdo vítězí nad všemi nemocemi, katastrofami, ano i smrtí. Ježíš Kristus, Slovo Boží, které volá k životu a Duch Boží, který oživuje. A my, my jsme děti světla, ne děti tmy, jsme povoláni k životu a ne k smrti. Může být lepší zpráva, než tato?

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru