30.08.2023, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Můj tehdejší rychlostní rekord

Můj tehdejší rychlostní rekord

Před několika dny jsme si připomínali události, od nichž nás dělí již pětapadesát let. 

Vzpomínám, jak jsme se tehdy probudili do rámusu přistávajících sovětských transportních letadel typu Ant - 12, které na všech našich letištích v krátkých intervalech vysazovaly statisícová "bratrská" vojska a jejich dopravní i bojovou techniku; po silnicích v té době do Prahy i dalších měst ze všech stran směřovaly nekonečné kolony "spřátelených" tanků bez označení odkud pocházejí, zato však jednotně označených širokým bílým pruhem, aby se případně samy navzájem nepustily do boje. Vysoko na nebi burácely sovětské stíhačky MIG i dvoumotorové taktické proudové bombardéry typu Iljušin... a naši lidé se honem, honem stavěli do dlouhých front před potravinářskými prodejnami, aby skoupili vše, co je k mání, neboť vůbec nebylo jasné, co nás v budoucnu čeká. 

Tyto události nás zastihly ve chvíli, kdy jsme měli našeho prvorozeného čtyřletého synka na "letním bytě" u našich přátel na Mladoboleslavsku (aspoň že jeho dvouletého bratříčka jsme měli doma u sebe). Telefonní spojení tehdy nefungovalo, nevěděli jsme, jak to tam u nich vypadá, a tak jsme samozřejmě měli o něj strach. Manželka se tam pro něj chtěla hned vypravit, ale v těch prvních dnech to vůbec nebylo možné: tramvaje v pražských ulicích prakticky nemohly jezdit, protože všude stála či popojížděla vojenská vozidla - gazíky, vojenské kamióny URAL a ZIL s kanóny v závěsu, pásové i kolové obrněné transportéry - a pak ty obludné tanky typu T 55. A ke všemu ještě každý večer od 22. hodiny byl vyhlášený zákaz vycházení - výjimečný stav ("stanné právo"), kdy bylo životu nebezpečné vyskytovat se na ulicích... 

Ke cti tehdejšího Ministerstva dopravy slouží, že i za těchto podmínek se městská hromadná i vlaková doprava brzy téměř zcela obnovila - a já už jsem konečně mohl zajet pro našeho synka. Byl to zvláštní zážitek projíždět Prahou a pozorovat z okna tramvaje veškerou tu hrozivě vyhlížející vojenskou techniku a vojáky, kteří měli své rozkazy bojovat s kontrarevolucí a zachraňovat ohrožený socialismus v jedné ze zemí "tábora míru"... Na dnes už neexistující Denisovo nádraží (Těšnov) jsem se dostal bez problémů - i ten vlak vyjel téměř přesně podle jízdního řádu. Všechny vagóny byly zvenku pomalovány "kontrarevolučními" nápisy a slogany v latince i v azbuce, vyzývající vojáky, aby se vrátili domů - tam, kde je očekává ta jejich Taťana či Nataša. Vlak zvolna projížděl krajinou, kde porůznu tábořila intervenční vojska; bylo s podivem, že náš popsaný vlak nechali klidně projet. Konečně jsem byl v cílové zastávce! V oné obci kupodivu nebyl vidět žádný vojenský živel - všude klid, jako by se tam zastavil čas. Všechno tam bylo tak zcela normální, "jako by se nechumelilo". Přátelé se podivili, že jsem přijel z okupované Prahy; samozřejmě poslouchali "svobodné legální vysílání", a tak věděli co a jak, ale přemlouvali mne, abych tam u nich kluka ještě nechal, že se u nich přece nic nebezpečného neděje - a abych u nich aspoň přenocoval. Nakonec jsem uznal, že asi mají pravdu, ale věděl jsem, že kdybych se večer nevrátil, doma by si určitě mysleli to nejhorší. Ještě týž podvečer jsem se tedy sám vydal na zpáteční cestu - jenomže tentokrát se vlak nějak neskutečně loudal - a když jsem konečně vystupoval na Těšnově, blížila se devátá večerní hodina. Už se hodně stmívalo, ale pouliční osvětlení nefungovalo, ulice pusté, kromě vojáků nikde ani živáčka - a po tramvajích nebylo ani vidu ani slechu. Po ztemnělé ulici občas projelo jen nějaké vojenské vozidlo, ale "elektriky" asi už odjely spinkat do svých vozoven. Marně jsem ztrácel dlouhé drahocenné minuty čekáním na zastávce, než jsem pochopil, že se zřejmě nedočkám - a že budu muset těch přibližně osm kilometrů doběhnout "po svých". Jenomže jsem také věděl, že za něco víc než za hodinu vypukne zákaz vycházení - a co potom! Vyrazil jsem jako o život - a jen jsem se v duchu modlil; asi nikdy jindy bych nebyl schopen takového výkonu! Domů mi nakonec zbýval už jen ten poslední kilometr, když jsem  tichu uslyšel břevnovské kostelní hodiny odbíjet desátou: tak teď se odněkud ze tmy ozve dávka ze samopalu či kulometu - ale - Bohu díky! Žádnému vojákovi to asi nestálo za to, aby si na pozdního chodce (či spíš běžce) zastřílel. Ale na tento svůj rekordní "usilovný přesun" asi nikdy nezapomenu... 

Karel Voplakal

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru