05.03.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Modlitba je nejlepší prevence pro předcházení pokušení

Modlitba je nejlepší prevence pro předcházení pokušení

Gn 2,7-3,7

Mt 4,1-11

1. postní neděle

Rád bych dnešní neděli, první postní, věnoval  hlavnímu tématu dnešních biblických čtení, tj. POKUŠENÍ. Vždyť starozákonní úryvek o prvním  pokušení a následném hříchu; stejně jako evangelium o pokušení Kristově a jeho vítězství, jsou už vlastně samotným kázáním. Začněme tedy od Adama. V Ráji.

Písmo jej líčí obrazem krásné zahrady, kde člověk žije ve skutečném míru a pokoji. V dokonalé harmonii s Bohem a s celým Stvořením. Ráj je místo nevýslovného štěstí, místo intimní blízkosti Boží. Místo kde přebývá Bůh, absolutní Pravda, absolutní Dobro a Láska, a tedy místo sterilní od každého bacilu Zla. A ono  se sem (jak a proč, na to teologové neodpoví) stejně vplíží. V podobě hada - symbolu  to úlisnosti, jedovatosti, zákeřnosti, pokušení. A dá se do řeči s Evou - se ženou, která symbolizuje citovou, a tedy zranitelnější, stránku lidské přirozenosti. To, že žena vnímá více citem a intuicí, je pro ni charakteristické a pro její roli v životě nesmírně  významné. Při vnějším pokušení je však pro svoji  citovost oslabená. Snáze podlehne ďáblově překroucené argumentaci; neprohlédne jeho síť polopravd a zámlk, a dá mu za pravdu. Je to snazší a jednodušší, než hledat protiargumenty a odolávat chuti na ono „ovoce lákavé na pohled“. A aby v tom nebyla sama, přenáší svůj hřích  a jeho důsledky i na muže - a první a největší malér lidstva je na světě. Nespočívá samozřejmě v konzumaci jablka, (to je jen obrazem, symbolem), ale v tom, že člověk podlehl pokušení, že postavil své chtění, svou vůli nad vůli Boží; že se vymanil ze své závislosti na Bohu. A právě tím ztratil svou SVOBODU. Odmítl výsadu být svobodným Božím tvorem, a tak se stal otrokem zlé moci, stal se závislým na zlu, v nejrůznějších podobách. Chtěl být absolutně blažený, a stává se nešťastným, tvorem, který je podroben utrpení,  neštěstí a smrti.

To bylo na počátku, v Ráji. Adam byl jako člověk nakažen jedem hříchu. A on tuto nákazu přenesl na všechna další pokolení. Rodíme se tedy všichni nakaženi hříchem, tzv. dědičným  hříchem a náš imunitní systém stále selhává. Nikdo nám zvenčí nemůže naočkovat účinné protilátky proti hříchu, ale musíme si je horko těžko vytvářet sami, a stále znovu a znovu, na každý hřích jiné. Nebýt jistoty, že Bůh je nejlepší lékař a neznat účinný lék, tak jsme to mohli už dávno zabalit. Mimochodem, víte  jaký je ten nejúčinnější lék proti pokušení?  MODLITBA!

(Odborník na morálku, sv. Alfons Liguori říká: „Když na nás doráží pokušení, modleme se, aby nás Bůh z nich buď vysvobodil,  nebo alespoň svou pomoc udělil, abychom jim  vzdorovali. Jestliže se takto modlíme, můžeme být ujištěni, že nám Bůh přispěje.“ A zaručená odbornice na modlitbu, sv. Terezie nás poučuje: „Kterého prostředku máme používat proti pokušením? Nejlepší jest onen, jemuž nás učí náš Mistr, totiž modlitba. Máme nebeského Otce prosit, aby nedopouštěl, abychom v pokušení  klesli a byli v něm přemoženi.“ Všimněte si, že oba tito úctyhodní klasikové spirituality shodně  mluvili o modlitbě spíše jako preventivnímu  prostředku, než jako o léku.)

Modlitba je nejlepší prevence, pro předcházení pokušení. My však v míře daleko častější pokušení podléháme, než mu odoláme. Jaký je potom lék, když už je na prevenci pozdě? Tentýž. Opět MODLITBA. A také DŮVĚRA. V Boha, že nás v tom nenechá. (My ovšem spíše Bohu nadáváme, že na nás pokušení dopustil; že nás  před ním neochránil. Tím jaksi přenášíme svoji vinu, svoje selhání, na Něho. To samozřejmě  není vůbec spravedlivé.) Bůh nechce abychom žili v nějakém sterilním, skleníkovém prostředí. To by nám jednak vzalo svobodu (a naše svoboda je pro Boha nedotknutelná), jednak možnost růstu, bolest z pádů i radost z povstávání a návratů. Tedy všechno to, co k našemu životu neodmyslitelně patří. To, co  jej dělá krásným a smysluplným. Bůh na nás pokušení dopouští, a ať to zní jakkoli kacířsky, je to k našemu prospěchu, k našemu růstu.

(Zase budu citovat, tentokrát klasika duchovního života Tomáše Kempenského: „Pokud na světě  živi jsme, bez pokušení býti nemůžeme... Nikdo není tak svatý a dokonalý, aby někdy pokušení  nemíval, a my dokonce bez nich býti nemůžeme... Není stavu tak svatého a místa tak soukromého, kde by pokušení a protivenství nebylo. Není člověk docela bezpečen před pokušením, dokud jest živ...“)

Ono to tedy bez pokušení v našem životě nepůjde. Nikdo  není před ním uchráněn, nikdo, vždyť nebyl ani Syn Boží, Ježíš. O tom, jak se s ním Ježíš vypořádal, bylo to dnešní evangelium a bylo pro nás moc poučné v mnoha ohledech: abychom dokázali rozpoznat, jaká pokušení na nás mohou útočit a zejména, jaké jsou zbraně a taktika toho, kdo utočí, abychom se mohli bránit.

- Není dobré ďábla podceňovat. On je totiž ANDĚL - i když padlý, přesto anděl, a proto má vědomosti a schopnosti, které my nemáme a ani  neznáme. Je perfektní diagnostik, který umí  číst mezi řádky našeho svědomí. A i když mu není dáno takové poznání jaké má Bůh, přesto ví i to, o čem si myslíme, že je pro vnější svět skryté. On ví o našich nevyznaných hříších; ví o našich utajovaných slabostech; umí se podbízet našim závislostem, (a jako nejschopnější dealer nám  dodá každou drogu), mistrně nám splní každou  naši touhu. Zkrátka a dobře, má nás přečtené  a přesně ví, kde zaútočit, kde jsou naše slabiny. -

 U Ježíše používá nejsilnější kalibry svého arzenálu, protože dobře ví, koho má před sebou, a že s ním nebude tak  snadné pořízení jako s námi, obyčejnými lidmi. A proto vytahuje hned tři největší trumfy:

- pokušení bohatství, - pokušení slávy, - pokušení moci.

V prvém případě nabízí chleba vyhladovělému  člověku, který je nadto Bohem a může si tak  snadno pomoci. Nebyla to nakonec docela dobře míněná rada? Copak nevyjadřovala soucitný zájem o hladového? Neponoukala přece k ničemu  zlému - nenabádala ani ke krádeži, loupeži - jenom k tomu, aby si sám pomohl! Ježíš však ví, že se jedná o pokušení k sobectví, k zneužití své moci. Ví, že podlehnout tomuto pokušení znamená pootevřít vrátka dalším a dalším  ďábelským útokům. K pokušení je třeba zaujmout  jen jeden postoj. ODMÍTNOUT! Tak rázně a jednoznačně, jako to také udělal: „Zmiz Satane! Kliď se!“ Pokušitel se však snadno nevzdává. Mnohdy někde ustoupí proto, aby nás více spoutal v úplně jiné rovině. Nabízí Ježíši jednoduché řešení, jak se slavně ujmout Mesiánské role - bez utrpení, zato s parádou. Nabízí lacinou popularitu: „vrhni se dolů, nic se ti nestane. Budeš mít celý Jeruzalém, i celý svět u nohou. Lze přece mít vše, snadno a hned!“. I tady jednoznačná odpověď Kristova umlčí pokušitele: „Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha!“ Třetí úder je nejsilnější: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš-li se mi klanět!“ Nabízí obdiv lidí, nabízí moc a majetek. Samé líbivé a lákavé věci. Ovšem, za cenu zneužití, odmítnutí Boha a klanění se Ďáblu. Klanět se ďáblu, znamená zříci se Boha. Zařídit si svět bez Něho. (Věřím, že by nás všechny Ďábel s takovým kalibrem dostal. Vždyť mi mu zobeme  z ruky za nepoměrně menší nabídky.) Ovšem na Ježíše je Satan přeci jenom krátký. Na pokušení vést svět a žít po svém; bez Boha, existuje jediná odpověď: „Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jeho jediného uctívat!“

Kristova taktika proti Pokušiteli je pro nás velmi poučná. Zatímco Eva udělala zásadní chybu v tom, že začala s hadem diskutovat a tím mu umožnila zvítězit; Kristus se s ním vůbec nebaví. Nedopřeje mu sluchu a odpoví mu slovy samého Boha, na které Ďábel nestačí. Žádné vytáčky, žádné „kdyby... ale... snad“. Jednoduše: „Je psáno!“ Se slovem Božím nemůže Ďábel polemizovat, nemůže jej vyvrátit. Bůh a Jeho slovo je pro Satana hrází, kterou nezdolá, před kterou musí kapitulovat.

(O velké síle Božího slova v Písmu svatém věděli již první mniši. Jeden z nich, Evagrius, inspirovaný příkladem Kristovy opozice vůči  slovu pokušení, vytvořil tzv. metodu „protiřečení“. Dal dohromady spisek nazvaný Antirrheticus, tj.„Příručku protiřečení“. Pod tímto podivným jménem se skrývá seznam krátkých textů z Písma sv., které se hodí k tomu, aby odrazily jakékoli pokušení, které na nás přijde.  Staří mniši se těmto textům učili nazpaměť, aby je měli pohotově při ruce. Když je napadla nějaká nedobrá myšlenka, nějaké pokušení, připomněli si pohotově příslušná slova Písma - a věřte  nebo ne, ono to pomáhalo.)

POKUŠENÍ, která na člověka útočí, je velmi  mnoho a mají nejrůznější podobu. Všechna však  mají stejný a jediný kořen. A tím je pýcha. (Zatímco Bůh stvořil kosmos, nebe a zemi, i člověka jako dokonalou harmonii, pýcha nejvyššího z tvorů vnáší do všeho stvoření chaos. Člověk se ve své pýše příliš často dopouští  stejného hříchu, jakým bylo utržení plodu ze zakázaného rajského stromu poznání. Chce SÁM  rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé.)  V nás všech,  jak píše apoštol Pavel, žije  hříšný Adam, který pokušení pýchy podlehl. Žije v nás však současně i Kristus, který nad pokušením zvítězil. Jsme tedy rozdělení. Stále na vahách mezi jednou a druhou stranou; mezi  dobrem a zlem; mezi imperativem svědomí (které  je hlasem Božím) a pokušením, (které je svůdnou nabídkou Pokušitele).

Dobu postní, do které jsme  právě vstoupili, tradičně charakterizují tři prostředky, nejen pro její duchovní prožití, ale i jako lék proti pokušením, totiž půst, modlitbu a almužnu. Užívejme je zvláště v postní době, jako účinný lék, jako nástroj našeho obrácení.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru