19.03.2024, autor: Eva Zálešáková, kategorie: Příběhy

Modlil jsem se, abych měl lidi rád

Modlil jsem se, abych měl lidi rád

V neděli 10. 3. se vrátil domů k Otci emeritní generální vikář královéhradecké diecéze Josef Socha. Jeho pozemské doma bylo tam, kde spatřil světlo světa, v  Předhradí u Skutče. Jeho rodný dům je schoulený pod kopcem jako dítě v maminčině náruči. Jediný v Rychmburku, jak tam říkali, je za vodou. Jako malý prý několikrát spadl z mostku do řeky. Matně se na to pamatoval. První opravdu vědomou vzpomínku měl na 30. červen 1946.

„Bratr mého tatínka měl kněžskou primici. (P. František Socha, SDB, sloužil Bohu v rodném Předhradí tři čtvrtiny života.). To jsem nemohl tušit, že za 27 let, na den přesně, budu mít v našem kostele primici já. Byli jsme čtyři sourozenci. Po mně přišla o tři roky mladší sestra Marie, bratr František 1948 a nejmladší Jan 1956. Tatínek byl domácí dělník, švec. Rodiče se měli co ohánět, ale v ničem jsme nestrádali, všechno jsme měli. Hlavně jejich lásku a přízeň. Taky odpovědnost za dar života a život každého z nás. Každé dítě je jiné, má jinou perspektivu. Do života každého člověka vstupuje také Bůh a má s ním své plány, to všechno musí rodiče vnímat.“

Ale to už nás ovane příjemný chlad síně. Procházíme kuchyní.

„My jsme měli jednu místnost a dědeček s babičkou druhou. Tady jsem se  narodil. V pondělí 28. června 1943 ve 4 hodiny ráno. Asi jsem plakal. Maminka často vzpomínala, že jsem do dvou let pořád řval. Jak se nehýbal kočárek, tak jsem brečel, brečel a brečel. Pod oknem měl tatínek ševcovský verpánek. Tady stával stůl s lavicí, tady postel rodičů, otoman, kamna. Pro dnešního člověka nepředstavitelné, všichni a všechno v jedné místnosti. Ale já na to vděčně vzpomínám. Protože domov vytvářejí lidé. To jsme vnímali. Možná nevědomky, ale vpisovalo se to do našich srdcí. I to patří k rodičovské lásce a ke štěstí dětí.“

Naše další kroky vedou do kostela Panny Marie Sedmibolestné v Předhradí. Pod klenbou jednolodního kostela z roku 1753 Josef Socha vyrostl.

„Kostel byl hned po domově pilířem života naší rodiny, ale i celé obce. Tady se prožívala radost, bolest, svatba, narození dítěte i pohřeb, všechno. Také vzepětí člověka k Pánu Bohu. To byl pro mě významný moment. Už jen ta krása barokního kostela. Obrazy, varhany, lidový zpěv. Zvláštní atmosféra bohoslužby se vším, co k ní patří, to se intenzivně zapisuje do srdce člověka. A samozřejmě liturgie. Bohoslužba, která uvádí člověka do rytmu života – advent, Vánoce, půst, všechny ty svátky. Tady u té křtitelnice jsem byl pokřtěn, i pro to je ten kostel pro mě tak důležitý. 4. července 1943. Tím začal můj život s Pánem Bohem, proto se tady vždycky zastavím. Samozřejmě první svaté přijímání. Prý jsem dostal čtyřicítku horečku v ten den. Rodiče ale věděli, že nejsem nemocný, že to jen tak intenzivně prožívám. Tak jsem k tomu přijímání šel, ale všechno vidím v takovém jako přítmí. A potom to moje ministrování. Ministrant nejen pomáhá panu faráři u oltáře. Je také svědkem všech těch událostí, o kterých jsem hovořil – vnímá malé děťátko, jak se vrtí v peřince. Vidí radost dvou lidí, kteří přijímají svátost manželství. Nebo jsme chodili s panem farářem, to bylo tehdy běžné, na pohřeb. Přišli jsme do domu, tam byl ještě nebožtík v otevřené rakvi. Viděli jsme jako ministranti i smrt. To, myslím, bylo velmi důležité, že jsme od dětství vrůstali do integrity života se vším, co k tomu patří. Kostel byl pro mě zásadní při formaci života. Tady jsem prožil mnoho hezkých chvil. Na varhany jsem hrál už od třinácti let.“

Vydáváme se ke starobylému Rychmburku, hradu z přelomu 13. a 14. století.

„Když jsem byl chlapec, byl v něm už Domov důchodců, řeholní sestry vincentky. Chodil jsem tam hrávat do kapličky sv. Kříže. Další důležitá formační kapitola mého života. Dobrý jezuitský kněz, od kterého jsem mnoho získal. Vzdělaný, ze Slovenska, uměl dobře maďarsky. A také jsem měl možnost podívat se do tváře starým lidem. Trpícím, mnohdy bezmocným, dožívajícím. To člověka formuje velmi intenzivně.“

Poslední rozloučení s emeritním generálním vikářem Mons. Josefem Sochou bude v pondělí 18. března 2024 ve 14:00 hodin ve farním kostele Panny Marie Sedmibolestné v Předhradí a v úterý 19. března 2024 ve 14:00 hodin v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.

Jeho ostatky následně budou, jak si přál, uloženy do hrobky Katedrální kapituly na hřbitově v Hradci Králové – Pouchově.

R. I. P.

Eva Zálešáková

 
Ke stažení Ke stažení

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru