20.04.2020 13:00, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Modleme se, abychom byli nástroji šíření evangelia

Modleme se, abychom byli nástroji šíření evangelia

Sk 4,23-31

Pondělí po 2. neděli velikonoční

Naposledy jsme ve Skutcích apoštolských naslouchali tomu, jak byli apoštolové poprvé zatčeni a vyslýcháni. Dnes Skutky pokračují dále, a my vidíme apoštoly po návratu z Velerady. Nepřicházejí zlomení, ani nezveličují své utržené rány. Jsou už kovanými apoštoly, prošlými křtem Ducha sv., kteří naplno prožívají příslib Ježíšův, že: „Duch sám za ně bude jednat a mluvit“. A tak první reakcí mladičkého společenství Kristovy církve na propuštění Petra a Jana, není ani nadávání na Veleradu, ani vymýšlení nějaké lidské strategie, jak se s nimi utkat, ale první a jedinou reakci je: MODLITBA.

Je to ale úplně jiná modlitba, než bychom čekali: apoštolové v ní neprosí, aby byli uchráněni pronásledování, zbaveni nesnází, či dokonce, aby stihla jejich nepřátele nějaká pohroma. Vůbec nic takového. Oni prosí, aby se nenechali zastavit nejrůznějšími překážkami a neztratili odvahu hlásat Boží slovo: „Dej, Pane svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy…“

Moji milí, tohle je modlitba! Je, a to si přiznejme, úplně jiná, než jsou naše modlitby. My, když se dostaneme do nesnází, zaklekneme (a dost často se modlíme právě JEN, když nám teče do bot), a modlíme se o to, aby: Bůh pomohl, aby udělal, zachránil, uzdravil. Nic proti tomu, lépe nějaká modlitba, než žádná - ale otázkou je, zda je to vlastně modlitba? Jestli si nepleteme základní pojmy. Modlitba je, jak se dříve říkalo: pozdvihnutí mysli k Bohu, dnes nám lépe a srozumitelněji zní, že: modlitba je rozhovor s Bohem. Ale modlitba není něco na způsob mince hozené do Božího automatu, ze kterého pak vypadne, co si přejeme, úměrně tomu, kolik času jsme na kolenou strávili…

Boží vůle je mnohdy (řekl bych, většinou) jiná, než naše a Bůh se nenechá podplatit drobňáčky našich ukoptěných modlitbiček. Modlitba není „něco za něco“, ale je projevem VZTAHU. Projevem LÁSKY mezi Bohem a člověkem, v níž obě strany nezištně dávají i přijímají.

Vrátím se ještě k té modlitbě ze Skutků apoštolských, jak jsme ji slyšeli. Je modlitbou prvních křesťanů a tak má ještě výrazné starozákonní rysy: je zde nejdříve vzýván Bůh Stvořitel, pak jsou připomínány veliké Boží divy a dobrodiní a na závěr má místo úkon kajícnosti.

Co vidím jako nejdůležitější je právě ona závěrečná prosba za schopnost a odvahu neohroženě hlásat Boží slovo a nenechat se zastrašit výhružkami. A dále prosba za to, aby to byl sám Ježíš, v jehož jménu se budou dít uzdravení, divy a zázraky. Vidíme, že apoštolové dobře vědí, jaká je jejich úloha - hlásat Boží slovo a jsou si také dobře vědomi i toho, že, dějí-li se divy a zázračná uzdravení, pak to není jejich zásluha, ale dílo Boží, konané ve jménu Kristově a oni, že jsou jen nástroji, těchto znamení.

Moji milí, možná to, že: „se modlíme a ono se nic neděje…“ není projevem neschopnosti Boha, ale naší. Konečně, ona se také po naší modlitbě „nezachvěje zem a Duch svatý, možná, že nemá ani kam usednout“. Což kdybychom někdy namísto modliteb o to, aby Bůh splnil to či ono, se modlili, po vzoru apoštolů, za to, abychom byli nástroji šíření evangelia. Aby mohl skrze mne Bůh promlouvat k mým nejbližším, aby to nebyla má slova, ale abych nechal mluvit Ducha sv. Nebo ještě jinak: což kdybychom se někdy opravdově modlili i tu první část Otčenáše: „aby bylo jméno Boží svaté“, aby se hlásalo slovo Boží a „přišlo na svět Boží království“. Nejenom: abychom měli „chléb náš vezdejší a žili v míru, pokoji a odpuštění s Bohem a lidmi“. Ona je totiž prvá část důležitější než ta druhá a na ní závisí.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru