14.04.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Mít život věčný

Mít život věčný

Sk 5,17-26

Jan 3,16-21

Středa 2. velikonočního týdne

Skutky apoštolské nám dnes líčí, kterak Velerada utrpěla fiasko své soudní a výkonné moci. Její představitelé se domnívají, že stejně, jako „zatočili s Ježíšem“, naloží i s jeho učedníky. Jsou, jak píše Lukáš: „plni žárlivosti“. Na co asi žárlí tato elita národa? Má před sebou navenek bezvýznamné rybáře z Galileje, ale oni mají oblibu u lidí, a to se neodpouští. A nadto konají nevysvětlitelné skutky ve jménu toho nenáviděného Ježíše.

Zkrátka, Kristovi apoštolové jim už začínají přerůstat přes hlavu – Jeruzalém je plný jejich učení o Vzkříšeném Kristu a těch, kdo v něho uvěřili. Pociťují svoji bezmocnost. Zákazy, výhrůžky ani násilí nepomáhají… A tak apoštoly opět zatknou a chystají se udělat s nimi krátký proces. Zinscenovat podobný proces jako s Ježíšem. A nejspíš se na něj i připravují, uvrhnou tedy apoštoly do vězení s tím, že ráno zasednou k soudu.

Jenomže. Do hry zasáhne vyšší moc, která je nade všemi a nade vším, protože z nebe. Bůh posílá svého anděla, ten otevírá dveře žaláře a propouští Kristovy apoštoly na svobodu. Proto, aby mohli dále plnit své poslání: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ Jděte tam, kde máte být – v chrámu, tam, kde se shromažďuje lid, kde přebývá Bůh a tam hlásejte slova života. Co na tom, že právě v chrámě vás zatkli. Tam, uprostřed lidu, tam je vaše místo.

Apoštolové nedbají na příkoří, které právě prožili, a i s tím vědomím, že je docela jistě čeká další, jdou. Protože jsou „poslaní“. („Jděte do celého světa a hlásejte evangelium!“) Postaví se hned ráno v chrámu a pokračují v hlásání Ježíše a jeho radostné zvěsti – evangelia.

Zatím se velerada schází k soudu. Přikáže strážím, aby přivedly vězně a - vězení je prázdné! Nevysvětlitelná věc. Žalář byl střežený a zamčený. Jak je to možné? A zatímco, plni rozpaků, si lámou hlavu nad touto záhadou, přichází zpráva, že uvěznění apoštolové bez zábran opět káží v chrámu. To musí být pro ně trpké sousto. Poručí dát apoštoly zatknout, ale v klidu, bez násilí, aby nevzbudili nelibost lidu, který jim naslouchá, který jim věří a je následuje. (Vzpomeňme na instrukce téže velerady před velikonocemi, když se chystají zatknout Krista: „jen, aby nevzbudili pozornost a vzbouření u lidu …“). A tak chrámová stráž, celá znepokojená skutečností zavřeného žaláře odchází, aby apoštoly zatkla.

Ti se nebrání – už se osvobodili od strachu i od sebe sama. Jsou zakotveni v Kristu, plni Ducha svatého. Spoléhají na Kristovu pomoc, na jeho slova, také na pomoc shůry, na Ducha sv. Velerada je může soudit, ale nad lidské soudy je Kristův soud.

O tom je řeč pro změnu v evangeliu. V nočním, utajeném rozhovoru s  významným farizeem a členem velerady Nikodémem, zazní z Kristových úst ono: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Velerada bude i napříště vynášet své bezzubé soudy nad apoštoly, nechá je zbičovat, zavírat do žaláře, ale odsouzena bude ve skutečnosti ona sama. Protože neuvěřila v Božího Syna. Podle slov, která říká Ježíš Nikodémovi: „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru