Ministranti a stará parní mašinka

Stařičká parní lokomotiva z jisté podšumavské lokálky se stala nechtěným spoluviníkem, ba přímo příčinou ostudy skupiny kamarádů - ministrantů právě při slavné Božítělové mši svaté. Tuto ostudu málem nepřežily jejich maminky a dlouho, dlouho na ni nezapomněly. 

Na svátek Božího Těla bývají kostely vyzdobeny květinami a mladými břízkami, všecko tam jen voní a farníci přicházejí svátečně oblečeni. A co teprve ministranti! Ti přece musí být u oltáře jak ze škatulky! Proto maminky uložily chlapcům, aby týden před slavností přinesli domů k vyprání a vyžehlení své ušmudlané ministrantské rochetky. Důkladně je pak vypraly na valše a na trávníku vybělily, naškrobily a pečlivě vyžehlily těžkými žehličkami. V neděli je pak - krásně složené - přeložily klukům přes loket a s napomenutím: "Nezmačkej to a neumaž!" vyslaly je dřív než jindy, jen aby byli v kostele včas. "A aspoň dneska neskákejte po kamenech přes potok a jděte jako slušní lidé přes lávku!" volala máma ještě za Jirkou. A kluci se poslušně ubírali přes ty dva kopce do kostela opravdu ukázněně; přísné pokyny brali vážně, nažehlené rochety uctivě nesli složené přes loket a tentokrát ani neskákali přes potok jako jindy. Už přešli kopec a kostelní věž měli na dohled. A tam dole pod kostelním vrškem stála jako obvykle na zarostlých kolejích malá černá mašinka. Až do večera tam bude stát a čekat, až se dobře napasou kravičky, které tam na pastvu ráno přivezla ve třech dobytčích vagóncích.  Z dálky to vypadalo, jakoby se i ona pásla - tak jako ta zvířata na pastvinách nad ní. Až před setměním si tam pro ni přijde její starý mašinfíra Tintěra s topičem Breburdou, aby ty kravičky zase naložili do těch jejich vagónků - a odvezli je zpátky tam, kde obvykle nocují.

Kluci přešli přes louku dolů k mašince- a to už je od kostelíka dělilo jen pár stovek kroků po pěšině.  Ale uvědomili si, že dnes se vlastně ještě neozval zvon, který vždycky svolával věřící na bohoslužby - pro jistotu už o hodinu dříve. Obvykle jej cestou slýchávali dřív než měli kostel na dohled; bylo tedy jasné, že dnes zbývá ještě dost a dost času. To si přece ještě mohou "zacvrnkat" kuličky! Kuba je vždycky nosí v kapse s sebou. Minule v nich Vítek Kubu těsně porazil, ale dnes mu to Kuba určitě oplatí; přece mu vítězství nenechá! Bude jen třeba vyhloubit na vhodném místě jamku, ale na to přece potřebují mít volné obě ruce- a co tedy udělat s těmi nažehlenými rochetami, když každý má jimi jednu ruku obsazenou?  Kam s nimi? Tráva je ještě rosou vlhká, na zem je tedy položit nemohou, aby se nepomačkaly.  Že by je odložili či pověsili právě na tu opuštěnou mašinku? Jenomže ta malá lokomotiva nevypadala, že by čistotou právě oplývala - až na jedno, jediné místo, které se kupodivu lesklo jako sklo. Byly to dvě vodorovné trubky dole poblíž předních kol, vystupující dopředu od obou válců parního stroje; v nich se totiž při jízdě dopředu a dozadu pohybovaly vodicí tyče od obou pístů - tak jako když boxer při tréningu buší střídavě oběma rukama do zavěšeného vycpaného pytle.  Ale čím to, že tyto trubky vypadaly takové čisťounké? Asi proto, že z netěsných válců cestou unikala horká pára, která z nich nečistoty smývala. Jenomže však právě na ty dvě trubky současně dopadala jemná sprška mazacího tuku odstřikující od ložisek předních kol, která na nich tvořila tenký povlak a - právě tím jim dodávala ten lesk a zdání čistoty. To si ale kluci neuvědomovali. "Kluci, ty roury vypadají docela čistě! Tam to zatím pověsíme - tak jako je máma sušila doma na bidle!" Dlouho se nerozmýšleli a nažehlené rochety přehodili po dvou přes obě trubky, které se jim k tomu skoro jakoby samy nabízely. Museli ale každou rochetku trochu pošoupnout, aby se tam vešly obě.

A hned se dali do hloubení jamek a napínavá hra začala. Tentokrát nejprve dlouho vedl Jirka, ale pak se štěstí obrátilo na stranu Honzovu. V zápalu hry skoro zapomněli na hlas kostelního zvonu, který teď znovu upozorňoval farníky, že bohoslužby už začnou zakrátko. Kluci byli do hry tak zabraní, že si ani nepovšimli starého Větvičky, který šel právě kolem nich: "Tak co, kluci kdo dnes vede?" zeptal se a ani nečekal na odpověď a s holí těžce supěl do vrchu ke kostelu. Hra byla stále ještě nerozhodná, ale Honza rozhodně prohlásil: "Kluci, teď ale už fakt musíme!"

Posbírali své rochetky a spěšně vyrazili vzhůru. Nemohli si však všimnout, že na zádech jsou ta jejich poutní roucha nějak jakoby pomalovaná- jakoby ve stylu moderního umění; v sakristii bylo jen malé okénko, takže tam bylo dost šero. Honem si rochety přehodili přes hlavu a již za zvuku varhan slavnostně vycházejí v průvodu s panem farářem k oltáři. Copak zepředu, to v nich vypadali velmi dobře, daleko lépe než obvykle, zato však vzadu - to tedy bylo něco! Maminky měly zprvu radost, když ty své kluky viděly v takové parádě- ale jen do té doby, než je kluci minuli a otočili se k oltáři - a teď teprve uviděly tu hrůzu na jejich zádech, ty ošklivé šmouhy po lokomotivních sazích a šmíru!  Maminky byly tím pohledem tak šokovány, že bez okolků, jako nějaké dračice všechny vyrazily k oltáři, každá toho svého nic netušícího ministranta mlčky popadla "za křídlo" a vyvlekla jej ven z kostela, jen aby už nebyl lidem na očích. Ale venku se do nich pustily: "Co jsi to s tím vyváděl? Copak jsem ti neříkala, abys na ty rochety dal pozor? Proč myslíš, že se s tím peru a škrobím? Víš, kolik jsem s tím měla práce - a ty teď - tohle! No, počkej doma!"  Na hlavách kluků přistál i nejeden pohlavek.  Malí ministranti byli velmi překvapeni, co to do těch jejich maminek tak z ničeho nic vjelo. A užaslý byl i pan farář, když se od oltáře otočil k lidu s pozdravem: "Dominus vobiscum!" (Pán s vámi). Také netušil, jak se stalo, že tak najednou u oltáře osiřel, kam a proč jeho ministranti zmizeli - jako by se propadli...

Ze sbírky "Příběhů ze starého nádraží" od Pavla Voplakala

Ilustrace: Karel Voplakal