Milovat někoho znamená přát mu dobro

Sk 15,01-2.22-29

Jan 14,23-29

6. neděle velikonoční

Ačkoli slavnost Seslání Ducha svatého oslavíme až za dva týdny, už dnes tento duch pravdy, lásky a pokoje vystupuje v textech bohoslužby slova. Ne sice v hlavní roli, explicitně, ale přece je na něho, na jeho působení v životě církve, poukazováno.

Ze Skutků apoštolů je patrno, že Duch svatý je tím, kdo ovlivní jednání a rozhodnutí prvého apoštolského sněmu, a je tím, na něhož se apoštolové odvolávají v, dnes bychom řekli encyklice, adresované církvi v Antiochii Jeruzalémě. Cituji: „Rozhodl totiž Duch svatý a my …“ A co rozhodl Duch svatý a sbor apoštolů? Důležitou věc – že totiž pohanům, kteří přijali křest a tak se stali plnohodnotnými křesťany, nemají být vnucovány židovské zákony a přikázání Starého zákona.

Pouze pod vedením Ducha svatého byla schopna přijmout jeruzalémská církev, složená z Židů tu skutečnost, že pohané, kteří přijali Krista, nejsou vázáni židovskými zákony. To bylo ve své době zásadní rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky – židokřesťané se tak dobrovolně vzdali své výlučnosti a přijali křesťany z pohanství jako sobě rovné. Troufám si tvrdit, že by to nebylo možné bez přispění Ducha svatého. Toho Ducha, kterého Ježíš předal apoštolům jako Přímluvce, Rádce, Utěšitele.

O tom byla řeč v evangeliu. Ježíš se po svém Zmrtvýchvstání opakovaně zjevoval učedníkům. Hned prvého dne, večer po Vzkříšení, jim předal Ducha svatého, když na ně dechl se slovy: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ To bylo záhy po Zmrtvýchvstání. Od té doby se jim zjevoval po celých 40 dní a dnešní úryvek evangelia bude nejspíš ze závěru těchto dní, z doby před Nanebevstoupením. Ježíš opět (a pokolikáté už, jak je to pro něho i pro nás podstatné) hovoří o potřebě vzájemné lásky: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat.“ A pak mluví o Duchu svatém, s nímž je v Otci přítomen. „Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“

Přímluvce, ad-vocatus a také Učitel, Utěšitel, Rádce. Nositel života a lásky – a také pokoje. Toho pokoje, který dává Boží Syn, pokoje, který nemůže svět, ani nic světského dát: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“

Pokoj vám – to je krásný pozdrav, který se, žel, z běžného jazyka vytratil; najdeme jej v liturgii i ve slovech pozdravu papežů či ve františkánském „Pokoj a dobro“. Překladatelé jej nahrazují nic neříkajícím a vyprázdněným slovem Mír, které však znamená jen klid zbraní, ale nikoli klid v mezilidských vztazích, v lidských myslích. To, že neútočíme zbraněmi, nevylučuje naše nesčetné násilí v podobě zlých slov, pomluv, jedovatých poznámek … to už je jiná kapitola.

Ježíš opakovaně svým učedníkům říká to své „Pokoj vám“ a říká to i v dnešním textu, kde přidává onu známou výpověď o tom, že opravdový pokoj nemůže dát nic z tohoto světa, plného nepokoje, násilí a válek. Světský pokoj si můžeme (možná) zaplatit, ale koupit si onen stav pokoje, harmonie, smíření, pohody na duši, to nelze. Tento pokoj dává Ježíš, dává jej Duch svatý a může jej dát i společenství církve, pokud nestaví na výkonu, závisti a intrikaření.

Ježíš přidává k přání pokoje i slova o radosti – a ony k sobě patří. Zde je příčinou radosti to, že Ježíš odchází k Otci – což učedníci pokládají spíše za ztrátu, ale Krista, spočívajícího v náručí Otcově v Božím království, nahradí Duch svatý. Ten, který bude církev nadále vést, který bude ukazovat směr a cíl jejich (a našeho) putování; který bude obhájcem Kristových učedníků (i nás) před světem, popírajícím nezištnou lásku a obětavost a vysmívající se Božím přikázáním a zašlapávajícím pravdu a poctivost lživostí prohlášení a bezzubých slibů.

Připomenu ještě další Kristovo slovo: „Kdybyste mě milovali, radovali byste se z toho, že jdu k Otci, neboť Otec je větší, než já.“ Milovat někoho, to znamená přát mu dobro, i takové, které bude na úkor mého dobra. To se nyní děje ve Večeřadle – Ježíš odchází k Otci, už nebude nadále přebývat s učedníky – to je rozhodně nemůže těšit a naplňovat radostí – ale Ježíš jim ukazuje, že pokud jej opravdu milují, pak mu budou přát věčné přebývání s jeho (a jejich) Otcem. Kristovo místo je už navěky „po pravici Otce“ (viz Credo), ale učedníci a církev (tedy i my) nezůstanou sami a bez pomoci. Ježíš sešle svého Ducha, který povede, ač neviděn a nespoután, církev i každého jednotlivého křesťana, do „domu Otcova“. A v tom je i naše naděje. Pokoj vám.

Jiří Vojtěch Černý