27.10.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Milovat druhé tak, jak miluje Bůh nás

Milovat druhé tak, jak miluje Bůh nás

Ef 5,21-33

Úterý 30. týdne

V prvém čtení zazněl úryvek z listu sv. apoštola Pavla, který je často slyšet při svatebních obřadech. Text, kde je láska Krista ke své církvi, přirovnávána k lásce muže ke své ženě. (A pod čarou, text, který se, bez pochopení hlubšího obsahu, nejspíš nelíbí ani feministkám, ani zastáncům genderu.)

Upřímně řečeno, i nám se může toto přirovnání zdát poněkud nadnesené. Srovnávat lásku mezi mužem a ženou, lásku erotickou, s láskou, kterou má Kristus k církvi? Ale ono toto přirovnání není nikterak pokulhávající, když si uvědomíme, kdo o něm mluví. Ježíš Kristus! Ten, který vdechl život církvi, který ji miloval jako svoji Nevěstu a který pro ni přinesl oběť největší. Ježíš Kristus, který je hlavou církve, která je Jeho tělem. On si toto přirovnání může po právu dovolit. No, a co my?

Nemusíme být zrovna honění ve vysoké teologii, abychom dokázali pochopit slova, která jsme slyšeli. „Muž má mít svou ženu rád, stejně tak i žena svého muže, jeden druhému se mají podřizovat, mají mít k sobě vzájemnou úctu.“ Co je na tom nepochopitelného? To by měla být přece samozřejmost, a platí to jistě i pro partnery nevěřící, nepokřtěné, ba i pro společenství jiných, než západních, kultur.

Rozdíl v pohledu křesťana a nekřesťana na vzájemný partnerský vztah je právě v tom, že křesťan v druhém vidí kromě ženy nebo muže, také bratra nebo sestru v Kristu. A touží nejen po lásce tělesné, ale také lásce duchovní. Neodděluje jedno od druhého a hledá harmonický, vyrovnaný vztah, a zde mu může být modelem právě vztah Krista k církvi. Motivací k vytvoření takového vztahu může být právě naše víra a láska k Bohu.

Řečeno ještě jinak a úplně prakticky: my se neradi druhým podřizujeme; těžko snášíme, když se nás někdo dotkne, když nám dá najevo, že je „nad námi“ a my jsme „pod ním“. Je to celkem přirozené. V každém člověku je kus pýchy, v každém člověku je touha, aby si jej druzí vážili a aby ho považovali za dobrého, případně lepšího. Tomuto pocitu se nemůžeme divit, ani jej odsuzovat, je člověku přirozený. Ale neměli bychom se mu poddávat, neměli bychom mu podléhat, natož otročit. Vždycky si musíme být vědomi, že nad námi je Bůh. Ten, který nás bezmezně miluje. Ale miluje zrovna tak i druhé.

- Propadneme-li touze být „lepší“, než ti druzí, staneme se sebestřednými sobci a za normu vší dokonalosti uděláme sami sebe. Na Boha a druhé nám už nezbude místo.

- Budeme-li druhým ve všem ustupovat a necháme-li se sebou vláčet, také to nebude mít nic společného s láskou. Zbaveni svého zdravého sebevědomí, poničíme obraz Boží v našem nitru a těm druhým, manipulátorům, agresorům apod., postoupíme místo, které by měl zaujímat Bůh.

Pouze tehdy, dokážeme-li se vzájemně jeden druhému podřizovat, prostě proto, že chceme; že nám ten druhý za to stojí, to je mnohem lepší. Ale: - dokážeme-li druhé milovat a podřizovat se také proto, že se tak vzájemně skláníme před autoritou Boží a jeho láskou, pak je to ono. To, k čemu nás dnes vyzýval svatý Pavel ve svém listu. Prožívat své, a nejen partnerské, ale i mezilidské vztahy podle příkladu vztahu Krista k nám. Milovat druhé tak, jak miluje Bůh nás.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru