Milosrdný Bůh nám dává nesmírnou šanci
Iz 43,16-21
Jan 8,1-11
5. neděle postní
Ještě dříve, než budeme žasnout, jak si Ježíš v evangeliu poradil se zlobou, proradností a nespravedlností farizeů; jak zachránil a ospravedlnil ubohou hříšnici a než se skloníme před jeho velkorysostí a milosrdenstvím, nahlédněme do světa SZ. To dnešní prvé čtení je datováno do doby Babylonského zajetí, do doby bezvýchodnosti a beznaděje. Už příliš dlouho trvá vyhnanství, už se vzdálený domov stává jen vybledlou vzpomínkou. A tu prorok Izaiáš nejprve připomíná, jak zázračně jednal Bůh ve prospěch svého lidu v minulosti (konkrétně, když vyvedl lid mořem z egyptského otroctví) a poté vyzývá tento skleslý lid, aby pozdvihl hlavu, aby se z plných plic nadechl ke chvále svého Boha. Neboť: On na svůj lid nezapomněl, nezanevřel. On se nechce vracet k tomu nedobrému, co bylo, ale ukazuje dopředu, na perspektivu návratu, perspektivu nového začátku: „Hle, činím vám věci NOVÉ… cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Lid, který jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.“
Tato chvála nám poté znovu zazněla v 125. žalmu, kdy jsme, spolu s Izraelity, zpívali: „Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“ Aniž jsme si toho byli vědomi, opakovali jsme slova žalmu, starého 2 a půl tisíce let, a přece slova stále aktuální, která jsou, či měla by být, i našimi slovy. Vždyť s každým z nás udělal Hospodin velkou věc; každý z nás by měl být naplněn radostí a vděčností vůči Hospodinu, protože On skutečně zasáhl, a nejednou, zázračným, mimořádným způsobem do našeho života. Mnozí z nás si to vůbec neuvědomují, někteří ani nepřipouští, někteří dokonce popírají. Ale je to tak. Naše vědomí, či nevědomí o Božích zásazích v našem životě nic nemění na tom, že Bůh skutečně v životě každého člověka jedná.
A o tom, jak jedná, jak něžným, otcovským způsobem, o tom nám vypráví to dnešní evangelium.
Před Ježíšem, Synem Božím, stojí žena. Vyděšená, ustrašená, v kruhu svých žalobců, kterým ve skutečnosti nejde o tuto nešťastnici, ale jde jim o léčku, nastraženou na Ježíše. Ona chudera je jenom zástěrkou, vějičkou, za kterou skrývají své vlastní nečisté úmysly. Podle vnějšího židovského práva je všechno v pořádku - Ježíš je rabi, učitel, je tedy oprávněn soudit své bližní. A židovské zákonodárství stanoví pro nevěru a cizoložství trest smrti. Ten se v Izraeli vykonává ukamenováním. Navenek zde není tedy žádný problém – jenomže: trest smrti za cizoložství se v té době už v Izraeli neukládal, pouze nebyl oficiálně zrušen; a teď se Ježíši ukaž! Když řekneš vinná, kde je tvé proklamované milosrdenství nemluvě o těch ostatních prostitutkách, které jsou dokonce i v tvé družině?! Když řekneš nevinná, jak to, že ten, který se prohlašuje za Božího Syna, nectí Zákon daný samým Bohem! Ať Ježíš odpoví, jak odpoví, vždycky to bude použito proti němu. Ježíš však použije ještě jiný zákon, na nějž nikdo nepomyslil. Zákon lásky. Zákon milosrdenství, které sice nazývá vinu vinou, ale nesoudí, netrestá, ale odpouští. Ježíš, jakoby se ho navenek netýkalo ono srocení odpůrců, ono dorážení samozvaných spravedlivých soudců, se skloní a klacíkem si čmárá cosi do písku. Jako sršni se slétají kolem Ježíše a provokují ho k odpovědi. Že by jim šlo tolik o spravedlnost? „Kdo z vás je bez hříchu, ať první po ní hodí kamenem.“
Už samo toto Kristovo prohlášení by mělo stačit k tomu, aby rozvášnění mravokárci pomalu vycouvali, přesně podle hesla: „chytrému napověz, hloupého trkni…“ A oni se už také začínají vytrácet, nejprve ti nejstarší, ti jimž věk nadělil dar soudnosti. Nikoli však ti, kterým zášť proti Ježíšovi zatemnila mozek. Ti doráží dál - vlastně až do chvíle, kdy si konečně všimnou, co to vlastně Ježíš do toho písku napsal! Pak se ve vší tichosti, pokořeni a zahanbeni vytratí také.
Co to tedy Ježíš do toho písku napsal? To je otázka, která teologům nedá po staletí spát. Většina exegetů soudí, že Ježíš zapsal do písku, pěkně všem na očích, hlavní hříchy přítomných udavačů i s jejich jmény; jiní se domnívají, že Ježíš symbolicky připomněl Jeremiášovo proroctví, že: „jména hříšníků budou zapsána do prachu“ (Jer 17,13). Nevíme. Víme však, že Ježíš chtěl zachránit onu hříšnou ženu z pomstychtivých rukou farizejů.
Jediné Ježíšovo gesto přispělo k omilosrdnění, nikoli k odsouzení; - odpuštění je Bohu milejší, než pouhá spravedlnost! Tímto závěrem docházíme k hlubšímu obsahu tohoto evangelia, ne pouze k tomu, že Ježíš zase jednou s farizeji pěkně vyběhl. Tou pravou hodnotou dnešního evangelia je poselství o Božím milosrdenství a odpuštění. O Jeho otcovském pochopení, které rozumí našim pádům i jejich příčinám. Který nás vidí v nahotě našich úmyslů a jednání a přesto námi nepohrdá, ale miluje nás a odpouští nám! „Bůh netrestá hříšníka, avšak nenávidí hřích.“ Bůh odsuzuje zlo, ale miluje slabého člověka…“
Kristus říká té ženě, se kterou nakonec zůstane sám: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ To je úžasné! Jdi a začni znovu; jdi a užívej zodpovědněji své svobody. Všechno je smazáno, jsi volná. Jdi a važ si více mé lásky a svého ženství, neutrácej svou hodnotu v drobných. Jdi!
Blížíme se k závěru doby postní, doba, která vyzývá každého z nás k vnitřnímu očištění, k obrácení i k vnější nápravě. Nejúčinnějším prostředkem a cestou je svátost smíření. Jak jsme zvyklí říkat - zpověď. Snadno najdeme podobnost mezi zpovědí a dnešním evangeliem. I my jsme přece hříšníci, stejně jako ona žena; a všem nám může být Kristem odpuštěno, stejně jako jí. S jediným rozdílem – my musíme k Ježíši chtít přijít! My jsme, narozdíl od ní, ve své volbě svobodní. Jí k němu dohnali s holemi a pod palbou nadávek; my k němu můžeme přijít dobrovolně a sami. Milosrdný Bůh nám dává nesmírnou šanci, nabízí nám dar odpuštění, dar nového začátku. Přijměme jej, jak se patří, s vděčností, a nikoli z donucení. Klekněme před Pánem ve zpovědnici – ne proto, že musíme, že se to před velikonocemi patří. Ne z donucení okolnostmi, případně rodiči, manželkou apod. Přijďme k Ježíši a on přijde k nám! Nechme se prostoupit, občerstvit, uzdravit, osvobodit oním slovem smíření. S Bohem, s druhými i sebou samými. My všichni jsme hříšníci; žádný člověk nemá právo nás soudit. Jenom Ježíš, a ten nás neodsoudí. Ten nám odpustí.
Jiří Vojtěch Černý
