Maria jde s námi a vedle nás na naší životní cestě
Nm 6,22-27
Gal 4,4-7
Lk 2,16-21
Slavnost Matky Boží, Panny Marie
Nový rok začínáme, podle civilního kalendáře, 1. lednem; ne však podle kalendáře církevního. V Něm nás do nového roku vítá mateřská náruč Panny Marie. V tom samém je už mnoho symbolického. Tak, jako začínáme svůj života zaštítěni a chráněni náručím své matky, tak také do nového roku vstupujeme zaštítěni milujícím mateřstvím Matky Boží a matky nás všech, Panny Marie.
Mateřství naší vlastní matky je nezpochybnitelné, zatímco svět, zaujatý proti všemu, co jen trochu zavání vírou a náboženstvím, se staví k mateřství Panny Marie odmítavě.
Naší, citově a duchovně vyprahlou společností, je mateřství PM coby Matky Boží, stejně jako mateřství PM jako Matky církve, odmítáno, ba i zesměšňováno. A přece, sama evangelia, tato svědectví těch, kteří, takříkajíc „byli při tom“ a Pannu Marii osobně poznali, o mateřství Panny Marie hovoří s naprostou samozřejmostí; podobně, jako nejstarší církevní autoři dokládají víru v Mariino mateřství církve. (Efezský koncil r. 431)
Konečně, základním pilířem naší víry, je víra v Ježíše Krista, jako Bohočlověka – On tedy má a musí mít matku jako Bůh, i jako člověk. „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy … tak se nám dostalo přijetí za syny.“ (Gal 4,4-6). Mateřství Marie není jenom „božské“, ale je také „lidské“. Nadto je Panna Maria přeneseně také Matkou církve, protože Kristus, její syn, je Hlavou tohoto Těla církve – a my, přijatí za syny, jsme obrazně, nejenom jejími dětmi a bratry Krista, ale především údy jeho církve.
Pramenem pro naši víru je Písmo sv., a to o Panně Marii jako Matce, opakovaně hovoří. A i když je na líčení událostí ze života Panny Marie velmi skoupé, přece jenom to nejpodstatnější, co o ní potřebujeme vědět, nám přibližuje. „Panna Maria nechybí u žádného ze tří rozhodujících okamžiků dějin spásy, kterými jsou Vtělení, Velikonoce a Letnice; Maria stojí vedle jeslí v Betlémě, stojí u paty kříže na Kalvárii a nachází se ve Večeřadle v okamžiku příchodu Ducha svatého.“ (R. Cantalamessa).
My se ještě nacházíme v období vánoční atmosféry, a tak pro nás není těžké si ji připomenout jako Matku s děťátkem v náručí. Vrcholem postní doby bude ukřižování a my budeme rozjímat o bolesti Matky pod křížem, a to i tehdy, kdy Ježíš, jako poslední čin a testament, předává štafetu svého synovství Janovi - a tím i nám, své církvi. „Ženo, to je tvůj syn!“ (Jan 19,26)
A pak, o Letnicích, budeme ve Skutcích apoštolských číst o tom, kterak apoštolové – „všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií …“ (Sk 1,13-14).
Marii je možné, byť v přeneseném slova smyslu, pokládat za naši rodičku – spolu s Kristem nás porodila; za naši adoptivní matku, skrze Jana se stává i naší matkou; a za naši kmotru, která nás přivádí spolu s apoštoly, tj. s církví, ke křtu Duchem sv.
Možná je tato „konstrukce“ příliš umělá (vypůjčil jsem si ji od Raniera Cantalamessy), ale je možné použít přímou citaci z dokumentu církve: „Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou, pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“ (Lumen gentium 61)
Všechny zmíněné události z Mariina života jsou – a není ani možné jinak – úzce spojené s postavou Ježíše Krista. On je Mariin a Boží Syn; On je také Pánem našeho života, naším průvodcem na cestě do Božího království. A spolu s ním a vedle nás, jakoby kráčí i Panna Maria. Je nám blízká – jako žena, jako matka. Její spiritualita je pro nás srozumitelná, uchopitelná – ona umí jásat: (Velebí má duše Hospodina … hle od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení…); umí naslouchat Bohu a plnit jeho vůli: (Ať se mi stane podle Tvé vůle …), učí i nás naslouchat tomu, co nám říká její Syn: (Udělejte všechno, co vám řekne …) Reaguje jako starostlivá matka: (Dítě, proč jsi nám to udělal…) i jako pozorná hostitelka: (Nemají víno). Nedá se odradit i zdánlivým odmítnutím: (Ženo, co mě a tobě? Ještě nepřišla má hodina …). Písmo nám nabízí tak málo jejích slov a přesto máme pocit, že ji důvěrně známe, že je nám tak blízká, že se jí lze téměř dotýkat.
Je dobře, moc dobře, že s Pannou Marií můžeme začínat každý další nový rok. Kolikrát to ještě bude, to nevíme, a vědět ani nemusíme. Důležitější je vědět, spoléhat a věřit, že jde s námi a vedle nás na naší životní cestě; že jí na nás záleží, jako mamince. Že je s námi v každém Zdrávasu či Růženci, který se pomodlíme; že stojí vedle nás, kdykoli se na ní obracíme se svými prosbami, radostmi i starostmi. Ano, ona o nás, a o naši pozornost, stojí. Jistě bychom nenechali svoji vlastní matku bez lásky, pozornosti a pomoci. Neochuďme ani naši nebeskou Matku o naši lásku a pozornost. Ona si ji zaslouží, vždyť ona nás miluje mateřskou láskou. Nezapomínejme na ni a věnujme ji každý den svoji modlitbu.
Jiří Vojtěch Černý
