13.05.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Máme lásku?

Máme lásku?

Sk 1,15-26

1 Jan 4,11-16

Jan 17,11-19

7. neděle velikonoční

Dnešní prvé čtení připomíná svátek sv. Matěje – jehož svátek budeme zítra slavit. Matěj byl totiž losem vybrán, aby doplnil místo Jidášovo, ve sboru dvanácti apoštolů. Slyšeli jsme, co tomuto rozhodnutí apoštolů předcházelo: Petrovo vystoupení, v němž se vypořádal se zradou Jidášovou. Ta slova, která říká, nás až zamrazí. „Bratři, muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch sv. skrze Davida, o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše…“

Ten, který provázel Ježíše, byl v Jeho nejtěsnější blízkosti, viděl jeho zázraky, znal jeho smích i pláč, se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Není to hrozný osud? Hrozné osobní fiasko člověka, který zradí? (Vždyť zrada tolik bolí. Zrazeného, ale při špetce svědomí i zrazujícího.) Možnost selhat, zradit své bližní, své ideály, ta ostatně hrozí i nám. Každému z nás. Když si to uvědomíme, pak s vděčností pochopíme, proč se Pán před svým odchodem z tohoto světa modlí za své učedníky a vůbec za všechny, kdo v Něho jednou uvěří. Onu modlitbu, tento Kristův testament, který jsme slyšeli v dnešním evangeliu. „Otče svatý, zachovej ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my.“ Církev tato slova čte právě v neděli po Nanebevstoupení Páně, kdy zní zvláště naléhavě. „Dal jsem jim své slovo, ale svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa… Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého.“

Co se to vlastně stalo, že svět nenávidí Krista a jeho učedníky? Evangelista sv. Jan nám na to odpovídá: „Protože svět se pohybuje ve tmě, protože jeho skutky jsou temné a zlé.“ Ano, ideály, které před nás klade svět, jsou temné. (Kdybychom je chtěli parafrázovat podle evangeliu o blahoslavenstvích, dalo by se říci: „Blahoslavení bohatí; blahoslavení mocní; blahoslavení bezohlední; blahoslavení podvodníci a sobci s ostrými lokty; blahoslavení, kteří dovedou obejít zákony a potlačit spravedlnost; blahoslavení bezcitní; blahoslavení, kteří se umí přetvařovat; blahoslavení, kteří jdou s proudem i proti svému svědomí, neboť jejich je tento svět a jeho pocty.“ Je to samozřejmě nadsázka, ale nejen titulky novin, ale mnohdy i mnozí okolo, nás přesvědčují, že to není vyumělkovaná konstrukce a hra se slovíčky, ale realita.) Kristus, však o svých učednících a následovnících, tedy i o nás, kteří jsme přijali jeho pečeť ve křtu, říká, že „nejsou z tohoto světa“; ze světa lži, podvodu a násilí. A také předpovídá, že: „křesťané budou tímto světem nenáviděni“. Proč, to je nasnadě. Protože svou odlišností; odlišností nikoli vnější, ale zejména vnitřní, nastavujeme těm, kteří nejsou a nechtějí být Kristovi, zrcadlo. A to je důvod k nepřejícnosti, k zášti, k nenávisti. Být jiní, než většina, než zmanipulované, tupé, nemyslící stádo, být černými ovcemi nebo bílými vránami, to se nikdy nevyplácí. Ona jinakost křesťanů, je dána jinakostí ideálu. Ideál, který nabízí Kristus, je radikálně odlišný, od ideálu tohoto světa, jeho pragmatismu a hédonismu. Nestojí totiž na sobectví a bezohlednosti, ale na LÁSCE. V druhém čtení sv. Jan říká: „My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni…“

Celý první list sv. apoštola Jana je takové „křesťanství v kostce“. Svatý Jan v něm jasně říká, že BŮH JE LÁSKA. A že Boha nemohu správně poznat, nedovedu-li chápat lásku. Ovšem, ne jakoukoli lásku, ale tu pravou, autentickou lásku, tu kterou nám zjevil Bůh v Ježíši Kristu. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna…“ Takováto láska je Boží: láska, která se dává; co víc, láska, která se vydává; láska, která se obětuje. Být křesťanem znamená poznat tuto lásku a uvěřit jí; znamená otevřít se jí a žít ji. Opět cituji sv. Jana: „My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“

Kdo nemá tuto lásku, nemá Boha a nezná Boha, (i kdyby byl třeba doktorem teologie). Ovšem, na druhé straně také, kdo nezná alespoň nějak tohoto Boha, Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu, ten nemůže mít pravou lásku, protože toto poznání je jejím základem. Slyšeli jsme přece také v druhém čtení: „Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.“

Láska k Bohu má dvě strany: poznání Boha a ochotu k osobní odpovědi, kterou je, jak ani není jinak možno, oběť. Jedno není možné bez druhého. Dějiny i současnost církve nás jasně poučují, jak nezdravé a nezralé je přeceňování buď jen víry, nebo pouze lásky. Svatý Jan nám už na konci 1. století zdůrazňuje, že, volně parafrázuji: „není možné objevit živého Boha bez lásky a není možné žít plnou lásku bez poznání a víry v Boha“.

Dnes, po 2. tisíciletích, si stačí pustit televizi nebo přečíst noviny, abychom zblízka viděli ubohost těch, kteří nás mají vést, kteří nás mají reprezentovat - našich politiků, kteří zhusta ozdobeni akademickými tituly, nemají ani ponětí o Bohu a vlastních kulturních tradicích. Jejich osobní nevzdělanost je stejně tragická, jako je tragická postava Jidášova. On měl poznání Boha, měl možnost poznat Krista tak, jak málokdo. Žil v jeho každodenní blízkosti. Ale nedovedl, nedokázal, nechtěl se mu otevřít. Nechtěl se mu s důvěrou odevzdat. Protože nemiloval. A pro toho, kdo nemiluje, je každé poznání plané, protože neproniká do nitra, do srdce. Jen láska je klíčem k poznání člověka a jen pravá láska je klíčem k poznání Boha. A to je vlastně poselství této neděle.

A co my? Máme tuto lásku? Nechtějme si odpovídat sami, na to nemáme dostatečný odstup a nadhled. Nechme odpověď na našich bližních, kteří žijí v naší blízkosti. Nám nepřísluší hodnotit sebe, ani je. Na nás je o tuto lásku usilovat a za ní se modlit. Neboť, ona, konec konců, není dílem naším, nýbrž dílem Kristova Ducha, na Jehož příchod se v těchto dnech, v závěru velikonoční doby, připravujeme.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru