30.05.2014, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Májové putování bělohorských farníků - seniorů

Májové putování bělohorských farníků - seniorů

Hned na počátku mariánského měsíce máje - v sobotu 3. května - hned následující den po velmi deštivém a studeném prvním květnovém čtvrtku a pátku podnikla asi dvacetičlenná skupina bělohorských seniorů pěkný - asi dvanáctikilometrový - výšlap z Dolního Ročova na Rakovnicku do obce Smolnice. (na přiloženém obrázku bohužel nejsou všichni účastníci). Brzy ráno jsme se několika auty přemístili do Ročova; prohlédli jsme si tamní výjimečně krásný poutní kostel, který v sobě nese neklamný „rukopis“ geniálního barokního stavitele K. Diezenhoffera. Dolnoročovské údolí, v němž velký dvouvěžový chrám s přilehlými budovami někdejšího kláštera stojí, je velice vlhké, takže celá mohutná stavba musela být vybudována na dubových pilotech a roštech. Bělohorský duchovní správce P. Benedikt Kolajaz benediktinského arciopatství v Břevnově sloužil v ročovské bazilice pro poutníky mši svatou a po ní nám jedna z účastnic pouti poutavě vyprávěla a četla o pohnuté historii tohoto poutního areálu, který byl ve své historii několikrát téměř zcela zničen (za husitských válek a pak opět za války třicetileté). Jak se však říká - „všecko zlé bývá pro něco dobré“! Tak i dolnoročovské poutní místo, přestože bylo několikrát téměř zcela zdevastováno a pobořeno (nejprve v 15. století táboritskými vojsky a krátce poté, co bylo obnoveno, došlo k opětovnému zničení saskými i švédských žoldnéři v 17. století). Avšak v průběhu tak zvané „DOBY TEMNA“ (jak dobu všestranného rozvoje barokního umění nazval Alois Jirásek) – bylo rekonstruováno velkorysou přestavbou, z níž se zrodila nádherná podoba chrámu i kláštera - tak, jak ji pakznaly celé generace mnichů, farníků a poutníků až do poloviny dvacátého století. Ovšem v padesátých letech minulého století byl klášter (stejně jako všecky ostatní kláštery) totalitní mocí násilně zrušen - a po nějaké době v něm byl zřízen domov pro tělesně i duševně postižené děti, o něž se staraly internované řeholní sestry. Už tehdy objekt začal postupně chátrat - a chátrá i nadále (zejména klášterní budovy) – a v současnosti je jen malá naděje, že by se podařilo sehnat prostředky na jeho opravu. Škoda, věčná škoda této krásné historické památky!

Asi po deváté hodině jsme vyrazili z Ročova na tří - až čtyřhodinový pěší přesun do Smolnice. Auta – až na jedno, které vezlo zásoby - zůstala zatím v Ročově, aby si i jejich řidiči mohli vychutnat pěší putování. Trasa pochodu vedla částečně romantickou krajinou po turistické značené stezce a částečně lesní cestou. Po intenzivních a vytrvalých deštích předešlých dní byla půda hodně rozmoklá; místy jsme se museli vyhýbat hlubokým kalužím. Bylo poměrně chladno, a tak není divu, že z počátku jsme nepotkávali žádné turisty, ale před polednem, kdy již bylo zřejmé, že v nejbližší době už asi pršet nebude, přece jen v opačném směru vyrazilo několik dalších výprav, které nás míjely. Okolo jedné hodiny po poledni jsme dorazili do Smolnice. Naši přátelé nám tam připravili výborný guláš - a po něm ještě následovalo společné pohoštění z toho, co kdo s sebou přinesl. Došlo i na zpívání, rozproudila se příjemná zábava - a v 16 hodin jsme se zúčastnili májové pobožnosti v místním krásně opraveném kostele. Všichni obdivovali i pěkně zrestaurovanou budovu místní fary.

Navečer se jedno auto vrátilo a zavezlo řidiče ostatních aut zpět do Ročova, aby si ta svá „přibližovadla“ mohli převézt za námi do Smolnice - a pak nás všecky dopravit zpět na Bílou Horu. Výlet se velice vydařil - i počasí nám celkem přálo: nepršelo, nebyl ani vítr - a vůbec nevadilo, že cestou bylo trochu chladněji; rychlým pochodem jsme se zahřáli. Šlo se dobře, zvlášť cesta lesem byla příjemná - a jak v Ročově, tak i ve Smolnici se nám moc líbilo.

Karel Voplakal

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru