29.01.2014, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Líbí se mi být dědečkem

Líbí se mi být dědečkem

Los Angeles má svůj Hollywoodský chodník slávy, kde zanechali nesmazatelnou stopu takoví velikáni jako Tom Hanks, Neil Armstrong, Greta Garbo, Elvis Presley nebo Simpsonovi. I my máme doma svůj chodník slávy. Tedy přesněji - futro slávy. Vedle podchodu z kuchyně do světnice (vzhledem k metrovým zdem připomínající spíš tunel z jednoho metra do druhého) je pod krémovým závěsem na bílé vápenné stěně ukrytý podivný graf nepravidelně rozmístěných čar. Možná, že Erich Daniken by v něm rozeznal tajemství vzpomínek na budoucnost. Realita je poněkud prostější. Jsou zde zaznamenány vzpomínky na minulost. Do bělostné stěny se v pravidelných intervalech zakusovala inkoustová tužka oznamující světu, kam v daném čase dosáhla vzpurná hlavička toho kterého našeho dítka. Mezi zářezy, pomalu se už deroucími místy až ke dvěma metrům, je i půlmetrový zápis, nesoucí katalogové označení Marínka. V roztomilých botičkách a stojící na špičkách, dosahuje vnučka s načesaným kohoutem skoro sedmdesát centimetrů. Dívám se na ty záznamy o tom, jak mi některé děti postupem času přerůstaly přes hlavu a přemýšlím, odkdy je nutný souhlas památkářů k restauraci historických fresek. Až totiž  budeme chtít znovu vymalovat kuchyni. Jak šel čas, míval jsem v dřívějších dobách některá oblíbená období. Jaro, léto, podzim, zima, dovolená, vinobraní, uhelné prázdniny, západy slunce nebo odchod dalšího mrňouska z mámovy postýlky do své vlastní. Šestinedělí mezi tyto oblíbence rozhodně nepatřilo. Užil jsem si je ale víc než dosyta. Za celý život celkem asi šedesátkrát. A pokorně přiznávám, že jsem to vždycky dost těžce nesl a občas se při tom i zapotil. Jedenáctkrát přeprogramovalo mámě její denní i noční software každé naše nové, sladké miminko. Zbytek asi padesáti šestinedělí jsem si pak protrpěl při stavbě pražského metra, kde jsem spouštěl na těžní věži dělníky do podzemí a kde se každých šest neděl opakovala přísná prohlídka. Nikdy nebylo jisté, jestli projdeme. Já nebo moje oblíbená těžní mašina. Dopadlo to nakonec vždycky dobře, ale přesto se přítomnost sovětských vojsk, dočasně umístěných na našem území a šestinedělí, stalo po určité období noční můrou mého jinak spokojeného života. S těmihle vzpomínkami na přežitá šestinedělí manžela jsem čekal, jaké bude tentokrát šestinedělí dědečka. Jaké budou dny, koupání, krmení a kolíbání. Jaké budou noci, na jakou hlasitost je Marínka naprogramovaná a jestli má někde zabudované volume, kterým by se dala případně ztlumit. Musím přiznat, že všechny tyhle obavy se nakonec ukázaly jako liché. Noci jsou klidné a jediný zvuk, který ruší noční klid, je tiché šumění teplovodního čerpadla ústředního topení. Ale dost možná, že je to způsobeno i tím, že mezi naší ložnicí a Marínčiným pokojíčkem jsou několikery dveře. Chtěl bych ale pro úplnost dodat, že ani dny nejsou o nic víc stresující. U snídaně je Marínka klidná. Ona i naše kočky jsou vcelku spokojeni se svým pravidelným přídělem teplého mléka a po snídani všichni šťastně vrní ve svých pelíšcích. Vodu má, narozdíl od koček, Marínka ráda. Ve vaničce se evidentně cítí ve svém živlu. Snad si vzpomíná na dlouhých devět měsíců, strávených v útulném soukromém bazénku pod máminým srdcem. Nebo je to podle vědců zakódovaná dobrá zpráva z doby, kdy jsme se před nějakými sto miliony roky (tehdy ještě jako roztomilé latimérie) proháněli teplými vodami karibského zálivu na Floridě. Kdoví. Ať tak či onak, pohled na takové koupání mrňouska je zážitek. A jsem si téměř jistý, že i světoznámému vlámskému malíři Rubensovi nejspíš učarovalo něco podobného, protože r. 1635 v Antverpách maluje (po narození svého šestého dítěte) proslulý obraz Zuzana v lázni. Dívám se na vnučku, jak se snaží přimět k poslušnosti ručičky a prstíky nebo vytváří neuvěřitelné škleby, přičemž si asi myslí, že je to něco podobného, co dospělí nazývají úsměvem. A říkám si, jak úžasný dar dítě je. Jak je krásné mít děti. A jak je skvělé, že když náhodou Marínka zapláče, můžu ji předat její mámě. Líbí se mi být dědečkem.

Luboš Nágl

Foto: archiv Luboše Nágla

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru