01.01.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Lepší itinerář na cestu nám nemůže nikdo dát

Lepší itinerář na cestu nám nemůže nikdo dát

Nm 6,22-27

Gal 4,4-7

Lk 2,16-21

Slavnost Matky Boží, Panny Marie

Vstupujeme do nového roku, a tou, která nám jej pomyslně otevírá, je Matka Boží a Matka naše, Panna Maria. V tom je cosi příznačného, symbolického. Vždyť stejně jako vstupujeme do svého pozemského života skrze klín své matky, tak také do prvého dne nového roku vstupujeme prostřednictvím Nebeské Matky. Jsme lidé své doby a tak, někdy až příliš světsky, oslavujeme nový rok. Budiž. Nežijeme však jen náš pozemský čas, tento „chronos“, odměřovaný hodinami, dny a roky. Jako děti Boží měříme svůj čas i oním biblickým „kairos“, a ten se měří v jiném časovém modu. V tom, který určuje Bůh. O něm jsme dnes slyšeli, to když apoštol Pavel psal v listě Galaťanům ono: „Když se naplnil čas …“ Když se naplnil čas – čas podle Boží vůle, podle jeho plánu prozřetelnosti. I v našem životě hraje roli nejen onen světský, občanský a měřitelný čas, ale stejně tak i onen božský. Nenajdeme jej ovšem v žádném kalendáři, nemůžeme určit ono „od kdy do kdy“. Je to čas zachytitelný jen v okamžicích, kdy do našeho života vstoupí Bůh. Nebo ještě lépe, když jej necháme vstoupit. Tak jako Panna Maria byla po svém FIAT naplněna Duchem svatým, tak také my, když zapomeneme na sebe a zcela a bez zábran se otevřeme Bohu, začne se odehrávat i v nás, v našem životě onen Boží kairos. Neprojevuje se nikterak viditelně a přece, Boží zásah do našeho života je vždy mnohem významnější a důležitější, než přelomení našeho letopočtu – konečně, i ten je beztak určován Božím časem: od narození Ježíše Krista. Když „se naplňuje Boží čas“ v našem životě, mnohdy to ani navenek nepostřehneme. A přece, důsledky Božích zásahů - zásahů Boží lásky do našeho života, s sebou přináší vždy dalekosáhlé důsledky. Bůh nás zve na cestu plnou dobrodružství (dalece přesahující fantazii romanopisců); Bůh nás zve na cestu plnou překvapení – chvil, kdy v nás cosi zpívá a cítíme se naplnění a šťastní, ale stejně tak jsou v Božím plánu i chvíle, kdy máme pocit, že se všechno hroutí, že jsme ztratili cestu a nevíme kudy dál. A přece - i to jsou ony chvíle, které jsou naším „kairos“.

K novému roku si vzájemně přejme, a to je dobře, aby byl šťastný, pokojný a požehnaný. Druzí přejí nám a také my přejeme druhým. (Vedeni mnohdy, aniž si to uvědomujeme, oním biblickým: „přejte a bude vám přáno“. Také Bůh nám přeje, a to nejen o výročích, ale ustavičně; Bůh, který dává všechno a bezmezně. Bůh, který nám miluje větší láskou, než dokážeme milovat my. Boží láska k člověku přesahuje všechny meze lidské lásky.

A my potřebujeme, bytostně potřebujeme, vedle přání pokoje a zdraví, především zažít, okusit Boží lásku, Boží požehnání.

Bůh žehná neustále, ale potřebuje lidská srdce a ústa, aby jeho požehnání zprostředkovala. Jedno takové krásné Boží požehnání jsme slyšeli v prvém sz čtení. Ono, tzv. Áronské požehnání, které je nejstarším, které v Písmu nacházíme: „Ať Ti Hospodin požehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí svou tvář a dopřeje ti pokoje.“

Požehnání - benedice, znamená přeloženo, dobře mluvit, dobrořečit, přát - ba víc než přát. Přát všechno dobré a potřebné pro náš život, a protože tak činíme ve jménu Božím, pak opravdu jen a právě to, co je pro náš život dobré a potřebné. (Ne, co si jako dobré tak často mylně představujeme my).

Po slovech požehnání je nám přáno, aby „k nám obrátil Hospodin svou tvář.“ V semitském světě se slovní obrat „obrátit k někomu tvář“ chápal jako vyjádření přízně; uznal-li král někoho za hodna, přijal jej na audienci, tj. obrátil k němu svou tvář. Konečně, i my, když k někomu hovoříme, díváme se mu do tváře. Obrátit k někomu tvář, být s ním „tváří v tvář“ znamená navázat vztah s druhým. V případě Boha jsme přijati více než na nějakou chvilkovou, bleskovou audienci u panovníka, jsme doslova pozváni do jeho náruče jako jeho děti, jsme zahrnuti jeho neutuchající láskou a pozorností.

Jsme Boží děti, co víc, milované Boží děti. A právě pro svou lásku k nám šel Bůh tak daleko, že poslal na svět svého Syna, pravého Boha, ve viditelné podobě člověka z masa a kostí.

Sv. apoštol Pavel píše v listě Galaťanům: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, aby vykoupil lidi…“ a dodává: „tak jsme byli přijati za syny, a co víc, smíme volat k Bohu, Abba Otče…“ Jsme Božími dětmi, vykoupenými – a to za vysokou cenu. Smíme se na Boha obracet jako na Otce, tatínka (jak říká Ježíš v aramejštině). A jako děti jsme podědili obraz Boží tváře, ten obraz, k němuž jsme byli od počátku stvořeni. Tím, kdo nám, lidem ztraceným v temnotách hříchu, navrátil pokřivený obraz Boží tváře a vrátil nám tak lidskou tvář a důstojnost, je Ježíš, Boží Syn. Ten je vlastně hlavní postavou našich dějin, našeho života. A o něm je dnes také řeč v evangeliu, této radostné zvěsti.

Zachycuje Pannu Marii, královnu dnešního dne a Ježíše, jako bezbranné, maličké novorozeně. (Viděli jste někdy maličké, sotva narozené dítě? Vykulená slepá očka, celé červené, pomačkané – na vnější pohled žádná krása, ale pro maminku ten nejkrásnější klenot.) A obyčejní, prostí pastýři v tomto maličkém tvorečkovi svojí nekomplikovanou vírou, umocněnou andělským zjevením, bezpečně poznávají Božího Syna. Pastýřům, těm se to povídá, jsou plni událostí, které se odehráli a sdělují je dál, každému, kdo chce poslouchat. Maria mlčí. Probírá v duchu všechno, co se událo od chvíle, kdy na Boží nabídku odpověděla své „ano“ a, jak říká evangelista, „uchovává to v srdci a rozvažuje o tom“. Maria nepotřebuje mluvit – za ní, zatím beze slov, mluví ono nemluvně, aby později, jako dospělý muž, Mistr a Pán, sděloval lidstvu ta nejdůležitější slova, slova života.

Evangelní úryvek je zakončen lakonickým: „Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.“

Josef a Maria jsou dětmi vyvoleného národa a tak je pro ně přirozené nechat Ježíše, jako každého židovského chlapečka, obřezat. Obřízka je znamením příslušnosti k vyvolenému národu; znamením, že Ježíš je potomkem Abrahámovým, jemuž Bůh toto nařízení o obřízce přikázal. A při obřízce dával otec dítěti jméno. V případě Ježíše jej dal nebeský Otec už při zvěstování a Josef, ten, který bude před světem pokládán za jeho otce, jen plní přikázání Zákona. Hebrejské jméno Ježíš = Jehošua, se překládá jako „Jahve pomáhá“, „Jahve zachraňuje“. Už v tomto jméně je vyjádřeno to nejdůležitější, co Ježíš, Boží Syn, pro svět udělá.

Jméno Ježíš zaznívá jako příslib i na začátku tohoto nového roku. Ano, i s námi, budeme-li chtít, půjde ten, kterého můžeme nazvat svým Zachráncem a Spasitelem. Tím druhým jménem, které před nás církev klade na začátku nového roku, je jméno Panny Marie. Ona stojí vždy vedle Ježíše a v Jeho jménu nám pomáhá, nás chrání a vede.

Nechme se vést - Marií k Ježíši a Ježíšem k Otci. Lepší itinerář na cestu nám nemůže nikdo dát.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru