11.02.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Lékař, kterého tolik potřebujeme

Lékař, kterého tolik potřebujeme

Lv 13,1-2;44-46

Mk 1,40-45

6. neděle v mezidobí

Texty dnešní neděle se točí kolem malomocenství, nemoci pro nás natolik vzdálené, ba přímo exotické, že se nám mohou tím samým zdát odtažité, neaktuální. Pravda, každý z nás nejspíš někdy viděl hrůzostrašné obrázky znetvořených údů a tváří, odpadajícího masa, ale nemáme (naštěstí) bezprostřední kontakt s malomocnými. Přesto nám mohou dnešní texty, které spojuje tato nemoc, mnoho důležitého sdělit. A to nejen o Ježíši, ale také, světe div se, i o nás samých. Protože i my můžeme být, dokonce si troufám i tvrdit, že jsme, malomocní! Samozřejmě, nikoli z medicínského hlediska, ale z duchovního.

Začněme však od začátku. Tedy přesněji, od Třetí knihy Mojžíšovy. (Latinsky Leviticus, ta je knihou lévijskou, tzn., že je určena levitům, tedy kněžím a pojednává především o kultovních obřadech, bohoslužbách a obětích.) Dnes jsme slyšeli předpisy zákona, týkající se malomocenství. Malomocenství přinášelo nejen utrpení z nemoci, ale především obřadní nečistotu. Kniha Leviticus uvádí, jak se má malomocný chovat: „chodit v roztržených šatech se zahalenou tváří. A k tomu zdaleka na sebe upozorňovat a varovat ostatní: „Nečistý, nečistý“. Po prohlášení knězem, že je nečistý, byl chudák malomocný vyloučen ze společenství ostatního lidu, ne proto, aby druhé nenakazil, (o infekčních nemocech se tenkrát nevědělo), ale proto, aby se zabránilo kultickému znečištění druhých. Před Bohem, který je svatý, nesmí být nic a nikdo nečistý. Proto byl malomocný vyřazen ze společenství Božího lidu i z účasti na bohoslužebných obřadech. Takové prohlášení za nečistého ovšem už dopředu znamenalo smrt za živa. Malomocný byl zbavený své lidské důstojnosti, kultovních a sociálních vazeb a pozvolna živořil a umíral v odloučenosti od svých blízkých. Můžeme tedy mluvit hned o trojí smrti za živa: smrti tělesné, náboženské a společenské.

V Ježíšově době platily stále stejné předpisy. Jenomže Ježíš je, jakouž tolikrát, poruší. Přišel dát starozákonním předpisům lidskou tvář a naplnit je tím nejkrásnějším a nejhlubším obsahem: láskou. A to v dnešním evangelním úryvku dokáže přímo excelentním způsobem. Přichází k němu malomocný - to už je jedno porušení zákona – ze strany malomocného. Nesměl se přibližovat k lidem, ale jeho nemoc a jeho víra jdou za hranice zákona a předpisů. (I když tím riskuje násilnou smrt.) Na kolenou – výraz to nejhlubší pokory a podřízenosti, Ježíše prosí. A jak prosí?! Jeho prosba má sílu jeho víry. Malomocný věří, že je to jedině Ježíš, kdo mu může pomoci, kdo mu může navrátit zdraví. A svoji víru jasně deklaruje: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“

Chceš-li – nejprve apeluje na Ježíšovu vůli. Chceš-li! Ač používá podmiňovací způsob (z mluvnického hlediska kondicionál), jakoby dopředu už předjímá Ježíšovu vůli navrátit mu zdraví. Můžeš. Jinými slovy: pokud je u tebe, Mistře, vůle mne uzdravit, pak vím, jsem přesvědčen o tom, že můžeš! To je konstatování dané skutečnosti. (Opět lekce z mluvnice: používá indikativ- oznamovací způsob.) Ježíš je vyhledávaným Mistrem, který léčí nemoci těla i duše. On může, jen pokud bude chtít, vyléčit jeho, ve své době nevyléčitelnou, nemoc.

A Ježíš? Vnímá jeho prosbu jako vyznání víry a to stačí: „Chci! Buď čistý!“ Evangelista Marek dodává: „Ježíš měl s ním soucit!“ Ježíš sou-cítí – s oním nemocným, s každým nemocným, s každým z nás. A potom vztáhne ruku. To je na výsost významné gesto. Vztáhnout nad někoho ruku, znamená, žehnat mu. (Pozor, nezaměnit se „vztáhnout na někoho ruku, to je vyjádření násilí, což je zlo.) Požehnání znamená – a nejen v doslovném překladu (bene-dicere) přát dobro, dobrořečit. Žehnání, vztažení rukou je také součástí svátostí. (Vztažením ruky nad hlavu kajícníka mu kněz Božím jménem odpouští; podobně jako vztažení rukou kněze nad nemocného mu přináší silou Boží vůle uzdravení – když ne těla, tedy duše určitě.)

Tento kratičký dialog je, dle mého názoru, stěžejním pro pochopení toho, kým je Ježíš. Tento Boží Syn chce uzdravení nejen tohoto malomocného, ale každého člověka! I nás! Každého z nás! Protože i my můžeme být a svým způsobem i jsme - malomocní. Nemám teď na mysli malomocenství jakožto tělesnou nemoc. Mám na mysli malomocenství – hřích - jako nemoc duše. Hřích působí v naší duši podobně, jako malomocenství v těle. Rozkládá, deformuje duši. A tak, jako malomocenství ničí tvář, obraz člověka, stejně i hřích ničí Boží obraz v naší duši.

Malomocenství bylo v době Ježíšově neléčitelnou nemocí těla a v konečném důsledku působilo smrt. Pouze Ježíš jej mohl vyléčit.

Hřích je nevyléčitelnou nemocí duše a v konečném důsledku působí smrt. Pouze Ježíš jej může vyléčit.

Onen malomocný riskoval všechno pro to, aby se mohl setkat s Ježíšem, aby dosáhl uzdravení. A my? Nic neriskujeme, jen je zapotřebí připravit se, udělat si čas a se stejnou pokorou přijít před kněze (který při udělování svátostí zastupuje Krista) a říci mu to své: „Věřím, že mne chceš a můžeš uzdravit. Zde jsem, Pane. A odevzdávám ti všechnu bídu své duše, všechnu přízemnost svého života, všechny své hříchy.“ A pak_ Stane se stejný zázrak, jako před dvěma tisíci let. Zázračné uzdravení. Nový život. Návrat do společenství církve a skrze odpuštění a smíření, vzájemné přijetí a lásku, i do společenství nejbližších.

Kristus je silnější než nemoc, hřích a smrt. Svým odpuštěním navrací nejenom zdraví duši, ale uzdravuje celého člověka, osvobozuje ho z jeho pout. Láme moc zla, vymýtá z nás zlo, které ničí naše svědomí, naši lásku, naši duši. Samozřejmě, že jsem mluvil o svátosti smíření, o zpovědi. Jsme tak MÁLO-MOCNÍ, tak NE-MOCNÍ, a přesto netoužíme po uzdravení! Protože jsme příliš pyšní! Protože nechceme uznat svoji nemoc, svoji fatální nemoc, a přijít za Ježíšem s prosbou o uzdravení. K lékaři utíkáme s každým pupínkem, s malomocnou duší do zpovědnice nepospícháme. (A když už to musí být, tak přece stačí jednou za rok!)

Moji milovaní, Ježíš nás CHCE uzdravit. Je jenom na nás, zdali CHCEME i my! Zdali chceme vyjít ze svého záhrobí hříchu, pojmenovat svou nemoc a prosit za odpuštění. Kéž by nám Pán dal poznat skutečný stav naší duše. Kéž bychom si přiznali, že jsme nemocní a Ježíše, tohoto lékaře duší, tolik potřebujeme!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru