Láska se nevysvětluje, nezdůvodňuje. Láska miluje.

Ex 32,7-14

Lk 15,1-3.11-32

24. neděle v mezidobí

Jako motto textů této neděle, mne napadá známé úsloví: „Hřešit je lidské, odpouštět božské...“ A v dnešních textech je toho lidského hříchu, na straně jedné, a velkorysého Božího odpuštění, na straně druhé, více než dost. Pojďme proto napříč bohatou nabídkou dnešních biblických textů:

Nejprve hřích izraelského lidu versus Hospodin, ukonejšený ve svém spravedlivém hněvu služebníkem Mojžíšem; poté v evangeliu hřích rozmazleného synáčka versus odpouštějící láska jeho táty. A vždy jde o stejné schéma: hřích nelásky a zrady vůči otci, překlenutý a uzdravený odpouštějící láskou.

Tolik na úvod, ale pojďme si ty jednotlivé biblické příběhy přiblížit:

V prvém čtení jde o hřích ze všech největší - o porušení hned prvého i druhého přikázání Desatera. (Hřích, který je pro nás dnes jaksi archaický, a přesto se ho často sami dopouštíme.) V dobovém kontextu je hřích izraelského lidu, který si pod horou, na níž Hospodin před zraky Mojžíše vytepal do kamene Desatero, vskutku „donebevolající“. Nahoře, na Sinaji, dochází k sebezjevení Boha Zachránce a Vysvoboditele, a dole, pod horou, si už lidská slabost a pýcha vytvořila své umělé, bezcenné bůžky a klaní se jim. Větší políček - samozřejmě obrazně řečeno - nemohl člověk Bohu uštědřit. A Bůh je také, (znovu připomínám, že jde o obrazné vyjádření), pěkně rozhněván. Rozzloben na ten natvrdlý, nevděčný, věčně nespokojený lid. Mojžíš však konejší, (to slovo se mi moc líbí) Hospodina a připomíná mu, co všechno už pro tento lid tvrdé šíje vykonal. On, malý člověk, připomíná velkému Bohu, co slíbil Abrahámovi, Izákovi a Izraeli. A Hospodin se skutečně nechá ukonejšit, obměkčit a své nevěrné, zlobivé děti, nevyhubí, ač by si to za uctívání „zlatého telete“, za záměnu živého a milujícího Boha za kus kovu, plně zasloužili. Je to nikoli pro sílu výmluvnosti Mojžíše, ale pro sílu lásky Boha k svému lidu, pro nedozírnou velikost Jeho milosrdenství.

O Božím milosrdenství mluví také sv. Pavel ve druhém čtení. Ten už je ve vnímání Boží lásky a odpuštění mnohem dál než izraelité na poušti. Zcela upřímně, bez sebemenšího stínu falešné pokory, se nazývá „velkým hříšníkem“. A ví, že právě pro svůj velký a přiznaný hřích, došel milosrdenství. Sv. Pavel představuje sám sebe, jako plod Božího milosrdenství - hned dvakrát říká, že došel milosrdenství, aby byl příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnu uvěří.

Na Pavlovo velké a krásné vyznání navazuje Lukášovo evangelium „o milosrdném Otci“. (My jsme spíše zvyklí jej nazývat podobenstvím „o marnotratném syn“, ale hlavní roli zde přece hraje milující Otec.)

Určitě jej všichni znáte, mnohokrát jste jej slyšeli, ale my bychom jej měli a mohli slyšet znovu a znovu a stále nás může oslovovat. Začnu hned od první věty. Ještě dříve, než nám Kristovo podobenství nabídne úchvatný obraz Otcovy lásky a odpuštění, podívejme se, do čeho, do jakého rámu, je tento obraz zasazen. Ten rám, jakoby se k tomu obrazu nehodil. Je samá kudrlinka, blýská se falešným pozlátkem a pohled zblízka odhalí jeho šrámy a praskliny. Odpovídá těm, jimž je obraz nebývalé krásy představen. Falešným, úzkoprsým farizeům, nepochybujícím o své bezchybnosti, přesvědčeným o své spravedlnosti a bezhříšnosti, kteří pro svou domnělou dokonalost, Boží odpuštění nepotřebují.

„Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi“. Pověděl JIM! tedy toto podobenství...“

Adresáti tohoto podobenství nejsou celníci a hříšníci, ti, kteří si jsou dobře vědomi svých hříchů. Adresáty jsou oni reptající farizeové. Oni, zatvrzelí ve své dokonalosti a spravedliví. Hříšníci, ti už zažívají radost ze společenství s Ježíšem, ti už nepotřebují slyšet výzvu k návratu, protože ti už se domů, k Otci navrátili. Ti už byli přijati, protože přijali svou hříšnost. Výzvu k návratu domů, k nebeskému Otci, potřebovali slyšet „zatvrzelí farizeové, kteří přece žádné hříchy nemají“. (Teď jsem doslova citoval, žel častý výrok penitentů; je mi z něho vždycky smutno, a jak teprve smutno musí být našemu Otci!)

Oni mají v tomto podobenství také své místo, svůj obraz. Jsou tím starším, zatvrzelým bratrem, který odmítá odpustit mladšímu bratru, a který stejně tvrdošíjně odmítá i lásku svého otce.

Pojďme se tedy dnes podívat na toho staršího bratra - máme s ním všichni mnoho společného:

- je to dříč, všechna čest, navenek neodmlouvá, a není ani schopen zřetelného vyjádření své vůle, své touhy. O to více reptá, proti svému otci, stejně jako proti svému bratru, v duchu, uvnitř. Je nevyrovnaný, nespokojený, užírá se závistí a je plný nelásky. A je, stejně jako mladší syn, stejný sobec. Nemylme se, ti dva, ač protikladní, jsou si v mnohém podobní.

Oba mají o svém otci špatnou představu, nevidí v něm dobrého otce - první od něj utíká pryč, druhý mu vytýká, že k němu není štědrý (což není pravda, vždyť: „vše mé je přece tvé“).

Oba svého otce odmítnou, nechtějí s ním nic mít - ten prvý odchází, druhý k němu vnitřně nedošel - snad jste si všimli, že nepoužije vůči tátovi ani oslovení, neřekne mu „otče“. Oba se vymanili z otcovy blízkosti, jsou daleko od něj, a prožívají svou osobní krizi: - první zakouší hlad a pokoření (žije mezi vepři, kulticky nečistými zvířaty, žije vlastně na jejich úrovni); druhý je vnitřně nešťastný, reptá, je sžírán hněvem a záští. Oba jsou sobečtí - první si vzal svůj podíl, který mu ani tak docela nepatřil; druhý otci vyčítá, že mu dal málo. Nejde jim o otce, vůbec na něho nemyslí, chtějí jen to „své právo, svůj podíl“. Ani jeden z nich nemá k otci synovský vztah, první jej opouští, druhý je jen služebník, jenž pracuje za mzdu, nepracuje z lásky k otci, sám se degradoval na úroveň nádeníka.

Oba jsou od otce daleko, oba jsou sobci, oba mají rádi jen sebe. Ne tak jejich otec. Miluje a usiluje o oba své syny, miluje ty dva, i když dobře ví, jací ve skutečnosti jsou. Miluje, protože prostě miluje, láska se nevysvětluje, nezdůvodňuje. Láska miluje. A on je OTEC! Táta.

Není těžké uhádnout, co Ježíš chtěl tímto podobenstvím svým posluchačům sdělit. Je tak srozumitelné... A co víc, je určeno i pro nás. Co my nato? Ano, co my? Chceme skutečně jít k Otci? Nechat se obdarovat, přijmout pozvání na hostinu? Věříme, opravdu věříme, v lásku Otcovu k nám? Věříme, že je k nám velkorysý, že nám odpouští, že nás miluje? Náš Bůh je Otec s lidskou tváří. Jeho nezajímá náš hřích, ale náš život, naše starosti, naše obavy a radosti. On nás miluje. On nám dává všechno - bez našich zásluh a bez podmínek. A co dáváme my jemu?

Jiří Vojtěch Černý