18.06.2017 11:45, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Lačněme po pokrmu k životu a pro život!

Lačněme po pokrmu k životu a pro život!

Dt 8,2-16

1 Kor 10,16-17

Jan 6,51-58

Těla a Krve Páně

Slavnosti, které následují po Kristově Zmrtvýchvstání - Nanebevstoupení, Letnice, slavnost Nejsvětější Trojice a dnes slavnost Těla a Krve Páně, tvoří základ a nejhlubší obsah naší víry. Hovoří o hlubokých, rozumem těžko uchopitelných skutečnostech, které však tvoří základy naší víry a pilíře našeho duchovního života. Dnes se setkáváme s tajemstvím pro náš život přímo klíčovým – vždyť, podle logiky přirozenosti – mohli bychom žít bez pokrmu? Bez chleba a vody? Samozřejmě nikoli. Na přirozené rovině naší tělesnosti je to tak samozřejmé. Ale jsme-li Kristovými učedníky, jsme-li dětmi Božími, pak platí stejně samozřejmá analogie, skutečnost. Můžeme žít bez Kristova Těla a jeho Krve? Nemůžeme! Jako absence chleba a vody s sebou přináší smrt těla, stejně tak absence Těla a Krve Kristovy – Eucharistie, s sebou přináší smrt duše.

A protože si potřebujeme základní skutečnosti našeho života, naší víry oživovat, nabízí nám církev svátky a slavnosti, které nám znovu připomínají, kdo jsme a co a Kdo je zdrojem našeho života, pramenem naší síly k životu podle pravidel, nikoli tohoto povrchního a sebezničujícího se světa, ale pravidel Božích. Zákona, daným nám pro plnohodnotný život samotným Bohem.

Nejprve nám sz. čtení představuje bídu, krajní nouzi člověka, živořícího na poušti, bez dostatku vody a chleba; člověka strádajícího nedostatkem základních životních potřeb. Hospodin jakoby propůjčuje Mojžíšovi svá ústa a upozorňuje na to, že právě takovým ztraceným, žíznivým, hladovým a bezbranným lidem, byl i izraelský národ při své putování pouští, po zázračném vyjití z egyptského otroctví. „Pamatuj! na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti…! Dal ti pocítit hlad, ale pak tě nasytil manou; dal ti zakusit žízeň, ale pak tě napojil vodou ze skály.“ Jinými slovy – vedl tě, staral se o tebe a vychovával tě poznáním, že tvůj život nezáleží jen na dostatku pokrmu tělesného, ale i na pokrmu duchovního: „aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale vším, co vychází z Hospodinových úst!“ A co vychází z Hospodinových úst? Boží slovo! A čím bylo vše stvořeno? Božím slovem! A kdo je ztělesněným Slovem Božím? Jeho Syn, Ježíš Kristus! Prvé čtení vytváří příhodnou ouverturu pro grandiózní slova Ježíše v evangeliu: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa!“

Co zazní po tomto sebezjevení darujícího se, obětujícího se Boha? Fanfáry? Chvalozpěv díků? Nikoli. Reptání, remcání, kritika… Židé, tento milovaný a vyvolený Boží národ, jedná stále podle stejného, přízemního scénáře. Na poušti, stejně jako tváří v tvář Božímu Synu, Ježíši Kristu. Nepřijetí, nespokojenost až odpor, reptání a následně jednání, diktované nikoli láskou a vděčností, ale pýchou a svévolí. Na poušti je to sám Bůh, který jakoby vodí svůj lid po poušti, vodí je za ruku a dává jim pocítit svou pomoc a ochranu. A pak přichází Boží Syn. Učí, mluví o svém Otci a dokazuje svá slova četnými znameními. Sytí hladové zázračným rozmnožením chlebů, uzdravuje nemocné a křísí mrtvé. Jenomže. Je tak jiný, tak zdánlivě obyčejný a přitom tak zvláštní a nepochopitelný. A tak po slovech, která jsme slyšeli: „Když nebudete jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život! Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den… Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mne, a já v něm … Kdo jí tento chléb, bude žít navěky!“ (Jan6,53,54,58) nenásleduje jásot spasených a povolaných k věčnému životu, ale postoj odporu a odsouzení. „Mnoho jeho učedníků, když to slyšeli, si řeklo: To je tvrdá řeč! Kdo to má poslouchat? Proto mnoho jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili.“ (Jan 6,66) Ježíš zde nenabízí jen sám sebe, nabízí věčný život, nabízí spojení s Otcem – nelze už ani více dát – a učedníci? Ti, kteří byli svědky jeho činů, kteří se sytili chlebem rozlámaným v jeho rukách? Nepřekročí horizont své přízemnosti, svých předsudků, své zvykovosti – než poslouchat slova, kterým nerozumím, protože nejsem schopen se povznést nad jejich pozemský obsah, tak je lépe odejít. Cožpak je možné jíst něčí tělo a co víc, pít jeho krev?! Být snad kanibalem a porušit základní předpisy Zákona?! Nikdy! Z nadšených, leč povrchních zástupů, zbude zas jen dvanáct. Těch, které si Ježíš sám vyvolil. Těch, za něž Petr pronese ono: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života…“ (Jan 6,68) Ano, Ježíšova slova jsou duch a jsou život. Sám to přece řekl: „Co dává život, je duch, tělo samo není k ničemu. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a život!“(Jan 6,63)

Dnes tato slova zazněla. Slova, která jsou nezpochybnitelnými slovy života, slova, jejichž obsah snad ani pro jeho závažnost nejsme sto domyslet: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa! … Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mne, a já v něm … Kdo jí tento chléb, bude žít navěky!“ Nezůstaňme jen na rovině nezávazných teologických spekulací. Neodcházejme pro jejich nepochopitelnost a provokativnost, jako učedníci. Neopouštějme Krista a jeho církev. Naopak. Lačněme po tomto „kalichu požehnání“, po Kristově těle, po pokrmu k životu a pro život!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru