13.01.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Křtem jsme dostali příslib života věčného

Křtem jsme dostali příslib života věčného

Lk 3,15-16.21-22

Křtu Páně

Vánoční doba, se završuje právě dnes, touto nedělí. Nedělí KŘTU PÁNĚ. Ježíš, na jehož příchod jsme se připravovali v adventu, jehož narození jsme slavili o vánocích a jeho zjevení mudrcům od východu jsme si připomněli minulou neděli, sestupuje do vod Jordánu, aby přijal křest pokání. Tímto jeho činem v jeho životě cosi vrcholí a nového začíná. Završuje se období jeho dětství a mládí. Končí čas Jeho osobní přípravy na poslání, ke kterému jej Bůh, jeho nebeský Otec, povolal. Ježíš ví, kým je, zná svoji roli a své poslání. Ale je třeba, aby vystoupil ze své anonymity a k tomu mu „nahrává“ – samozřejmě v Boží režii, celá vnější situace. Lukáš píše: „lid byl plný očekávání“ – a ono se soustřeďuje na Jana Křtitele, předchůdce Páně. Ten právě zde naplní svoji roli toho, který „připravuje cestu a terén lidských srdcí“, tím, že ukáže na Ježíše.

Ten, spolu s ostatními, přichází za Janem k Jordánu, a poslušný vůči vůli svého Otce a pokorný vůči svým spolubratřím ve víře, se řadí, jako jeden z mnohých, do zástupu hříšníků. Když však stane před Janem Křtitelem, rozpozná tento Předchůdce svého Pána a stane se Hlasem, který vyjeví jeho Božský původ. A protože je sv. Lukáš v líčení Ježíšova křtu skoupý na slovo, vypomůžeme si sv. Matoušem, který nám scénu Kristova křtu líčí mnohem barvitěji: „On se bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně!“ Ježíš mu však řekl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ „A tak mu vyhověl.“

V tuto chvíli se končí jedna část této evangelní události. Kristus je odhalen člověkem, jako ten, který je bez hříchu. Člověkem Janem Křtitelem – a ten si je ve své pokoře dobře vědom, že by se měly role obrátit – On křtí hříšníky křtem pokání, ale zde je ten, který by měl pokřtít jeho, Jana. Tímto dialogem však ještě tato impozantní scéna nekončí. Sešli se dva oddaní služebníci Boží, pro něž je podstatným posláním plnit poznanou vůli Otcovu. Jan, ač plný zábran Ježíše pokřtí křtem na odpuštění hříchů – a Ježíš, jediný, který tento křest nepotřebuje, se ponoří spolu s ostatními hříšníky do vod Jordánu. Už tady můžeme zaslechnout pozdější Pavlův výrok: „On, ač jediný byl bez viny, vzal na sebe naše hříchy …“

Scéna u Jordánu má však své pokračování, své vyvrcholení: „Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. V tom se otevřelo nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení!“

Jakmile – sotva, byl pokřtěn, hned vystoupil z vody. A je to pouze Lukáš, který přidává zmínku o tom, že „Ježíš se modlil“. Modlí se, spolu s ostatními hříšníky a jako ostatní hříšníci. Avšak, nastane druhé, daleko významnější odhalení: sám Bůh odhaluje Ježíše jako svého Syna: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ (U Lukáše a Marka se Bůh obrací k Ježíši – TY jsi, v TOBĚ; u Matouše se obrací k zástupům a hlásí se k svému Synu: „TO je můj milovaný Syn, v NĚM mám zalíbení.)

A tak okamžikem Kristova KŘTU končí jeho inkognito, už nebude jedním z mnoha, ale budou na Něho upřeny oči mnohých. Skončila éra nazaretského tesaře a začíná dramatické období Mesiáše. Sám Otec se k němu hlásí; co víc, sama Nejsvětější Trojice vstupuje na pozemskou scénu! Otec, Syn a Duch sv. (Nebe - znamení věčnosti, ukazuje na spojení Stvoření s touto chvílí, kdy Otec Stvořitel se hlásí k svému Synu a Duch, Ruah, který se vznášel nad pustými vodami, a jehož vdechl Otec při stvoření člověka do jeho těla a tím je oživil. Zde v podobě holubice, která je jeho symbolem, sestupuje na Syna člověka).

Kristův křest v sobě nese mnoho symboliky a předpovědí. Je nejen završením etapy dosavadního Kristova života. Jeho význam ho přesahuje - při křtu na sebe obrazně bere břemeno viny celého lidstva, aby je snesl do vod Jordánu. A aby je, až „přijde jeho hodina“, vynesl na dřevo kříže. Křest v Jordánu je předehrou, je anticipací jeho ukřižování a Vzkříšení. Ježíš opakovaně ve svých promluvách sjednocuje výraz křest se svou smrtí (Mk 10,38: „můžete se dát ponořit v křest, ve který budu ponořen; Lk 12,50: v křest mám být ponořen …)

„Plný význam křtu se vyjeví až na kříži“. Je-li křest znamením, předobrazem Kristovy smrti, pak je Boží hlas: „To je můj milovaný Syn“ předobrazem jeho Vzkříšení. (Benedikt XVI.)

Podíváme-li se na Kristův křest z širší perspektivy, pak přestává být pouhou epizodou z jeho života, ale stává se znamením, mezníkem dějin spásy. A pro nás, kteří jsme přijali jeho křest, se stává příslibem spásy a vykoupení. Nejenže, obrazně řečeno, nad námi, nad každým z nás, zaznělo při našem osobním křtu slovo nebeského Otce: „Toto je můj milovaný syn, moje milovaná dcera - v něm, v ní, mám zalíbení!“ Ale také na nás, na každého z nás, sestoupil Duch sv. Křtem jsme se stali Kristovými spolupracovníky na spáse světa a Božími dětmi. Křtem z nás bylo sňato břemeno dědičného hříchu. Křtem jsme dostali příslib života věčného. Kéž tento nezasloužený dar svého křtu neprošustrujeme povrchností svého života, ale naplníme. Tady – a jednou v nebi.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru