Kříž v lidském životě

Mdr 9,13-19

Lk 14,25-33

23. neděle v mezidobí

„Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí.“ Tak takhle začal dnešní úryvek z knihy Moudrosti. A my, jsme-li soudní, musíme dát onomu neznámému pisateli před tisíci lety za pravdu. Není v lidských silách prohlédnout Boží úmysly, pochopit jeho vůli, porozumět jeho úradkům.  Přišla mi na mysl slova Izaiášova „Jak vysoko je nebe nad zemí, tak jsou vzdáleny mé myšlenky myšlenkám vašim.“ (Iz 55,9) Příčinou přízemnosti našich myšlenek a naší pozemské omezenosti, je ve výše citované větě naše porušitelné tělo. Naše přirozenost, naše lidské smýšlení a naše, ryze lidské, starosti a smýšlení. S tím nelze, ať se nám to líbí, nebo ne, než souhlasit.

Také Ježíš si je dobře vědom našich lidských omezení, našich starostí a dobře zná naše smýšlení. A proto, aby nám přiblížil to své, božské, používá četných příkladů z běžného života, které jsou nám dobře srozumitelné.

V tom dnešním evangelní úryvku mluví o důležité vlastnosti, jakou je rozvážnost, také soudnost, stejně tak jako odvaha nebát se výzev, které před nás život – a v případě evangelia duchovní život, klade. A protože chce být pochopen, použije příkladu o nezbytnosti zvážit, posoudit, své možnosti a schopnosti.

„Když někdo chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby.“ Ze světského, materiálního hlediska jasný příklad – koneckonců, což není kolem dost nedostavěných domů, zkrachovalých podniků, v osobní rovině rozbitých vztahů a manželství i nedokončených škol … Střízlivě, pokorně a realisticky zvážit, zda na své plány, touhy, projekty, máme – dost sil, peněz, vytrvalosti, odvahy. Tohle přece dobře známe. Podobně je tomu i u onoho krále, který se chystá do bitvy – je třeba zvážit, zda má dost prostředků, zda vojenské cíle nejsou nad jeho síly. Tady bychom si mohli dosadit třeba politiky, lídry stran – mají na to, aby splnili své volební sliby? Nebo si lžou do kapsy a manipulují veřejným míněním a spoléhají na nesoudné a povrchní voliče? (Téma před podzimními volbami aktuální – kéž by si lidé přečetli volební programy stran, bez předpojatosti sledovali volební debaty; kéž by se dokázali se zpětně podívat na minulost a morální profil politických lídrů a neměřili pouze krátkodobými cíli, ale mysleli i na důsledky populistických postojů. Mysleli na své děti a vnuky, pro které by mělo ve státní kase něco zbýt …)  Je třeba zvážit „na co mám“, ať se to týká řadového člověka či potentáta. Ježíš ovšem mluví o duchovních skutečnostech. To, oč jde v dnešním úryvku je to, jak za ním jít. Jak jej následovat. Co je pro to zapotřebí – spočítat, ani ne zda mám dost prostředků, jako zda mám dost sil se všeho vzdát. Následovat Krista je existenciální postoj; je to životní náplň i cíl. Postoj tak zásadní, že je třeba pro něj mnohé obětovat.

Než se člověk vydá za Kristem, měl by si umět spočítat, zda na to má, zda je toho schopen. Kristova cesta není cestou shromažďování (pozemských statků), ale cestou zříkání se sám sebe. Odevzdávání a ztrát. Vzdávání se sebe sama, svých životních představ a plánů, svých vztahů, svých vazeb, a to i těch nejužších. Vyměnit všechno, vzdát se všeho – pro Krista. Pro společenství s ním; pro vztah k němu, do kterého se už nevejde žádný další vztah. Nikdo a nic jiného.

Počítání, zvažování je zapotřebí. Je třeba zvážit, čeho jsem ochoten se vzdát, čeho se zříci. Rozhodnutí následovat Krista není věcí náhlého vzplanutí, není a nemůže být nezodpovědným, povrchním a unáhleným rozhodnutím. (A už vůbec ne útěkem ze života a jeho nároků). Následovat Krista není pro slabochy. Pro naivky a nezralé. Ani pro sebestředné sobce. Takoví kladou sebe sama do popředí a chtějí, aby se vše točilo kolem nich. U Kristova učedníka je tomu právě naopak. Musí dát Kristu prvé místo ve svém životě, učinit jej garantem svého jednání a rozhodování a sám se postavit za něj a jít v jeho šlépějích, tj. jednat jako on. (Následovat někoho v biblickém pojetí znamená „klást nohy do jeho šlépějí“, ztotožňovat se s ním, zříci se sebe sama a podrobit se jeho vedení – aniž se přitom zříkám odpovědnosti za své jednání a rozhodnutí.) 

Ježíš je v požadavcích na své následovníky nekompromisní, kategorický, až nesmlouvavě náročný: „Když někdo přichází ke mně a svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry, sestry – ano i sám sebe, neklade až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.“ Aby nedošlo k omylu, Ježíš neříká – kdo se přestane starat o své děti, partnery, rodiče – ale „kdo je neklade až na druhé místo“. To samozřejmě neznamená dát své blízké na vedlejší kolej, zbavit se za ně své odpovědnosti, ale dát Bohu ve svém životě to jedině správné, první místo! Učinit z Boha svého osobního přítele a rádce, který mi bude pomáhat při výchově dětí, při péči o mou rodinu, v mé práci. Učinit Boha středem mého života, středem, od něhož odvíjím všechny své aktivity, své plány a cíle. To znamená vzdát se své sebestřednosti, svého sobectví (které je v každém z nás). Neuvažovat způsobem: „co chci já?“, ale: „co chceš ty, Ježíši, abych já“? A také nekalkulovat: „co z toho budu mít já?“; ale: „co ze mne budou mít druzí?“ Tedy nikoli: „co můžu získat?“, ale spíše: „čím mohu obdarovat?“

To je správná duchovní kalkulace. A ta se vždy vyplatí. Protože, teprve jsem-li ochoten dávat, jsem také schopen přijímat. Jednám-li v intencích Božího záměru, teprve pak mohu žádat od Boha požehnání.

Dávat a vzdávat se – sebe sama, svých ambicí a představ; to znamená dát Bohu správné místo ve svém životě. Učinit Boha středem svého života, znamená vidět sebe sama, svůj život a také život těch, kteří jsou kolem mne Božíma očima. Být si vědom své odpovědnosti za sebe a za druhé před Bohem. Tuto duchovní kalkulaci má Kristus v dnešním podobenství nejspíš na mysli. A jak je jeho zvykem, jde až do krajnosti. „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“

KŘÍŽ v lidském životě může mít nejrůznější podobu. Vlastní nedokonalost, nepochopení druhými, neúspěch, tělesný či duchovní handicap, nemoc, osamělost. Kristovo: „kdo nenese svůj kříž“ – jistě neznamená, že by vyžadoval, aby byl náš život pouhým utrpením, opentleným samou bolestí. Nechce z nás mít nějaké masochisty a flagelanty. Avšak chce, abychom uměli přijímat těžkosti, které k životu patří s důvěrou, pokorou a odevzdaností. S pohledem upřeným na něho a na jeho kříž s vědomím, že po kříži přichází ráno vzkříšení a že nad vším vítězí láska. (Omnia vincit amor.)     

Jiří Vojtěch Černý