16.09.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kříž není nástrojem Boží škodolibosti, ale paradoxní Boží lásky a vykoupení

Kříž není nástrojem Boží škodolibosti, ale paradoxní Boží lásky a vykoupení

Iz 50,5-9

Mk 8,27-35

24. neděle v mezidobí

Začali jsme dnes prorokem Izaiášem, a ne náhodou, stejným úryvkem, jaký slýcháme v prvém čtení v liturgii Svatého týdne před Velikonocemi. Slovy bolesti zkoušeného Hospodinova služebníka: „Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl zpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mne bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.“ Jak barvitě a výstižně je zde vylíčeno, o 6. století dříve než nastane, Kristovo utrpení při jeho křížové cestě. Izaiáš neskončí jen u líčení utrpení Hospodinova služebníka, celý úryvek vyúsťuje do oddaného vyznání důvěry v Hospodinovu pomoc a milosrdenství: „Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen ... Blízko je můj obhájce!“

Rovněž Ježíš v evangeliu prorocky nastíní své nastávající utrpení: „Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen, že bude zabit, ale“ – a toto ale překračuje Izaiášovo proroctví: „po třech dnech vstane z mrtvých.“

My nevíme, jakou reakci zaznamenal po svých slovech prorok Izaiáš, (víme jen to, že byl umlčen krutou smrtí), zato evangelium nám reakci učedníků, konkrétně Petrovu, zaznamenává dost věrně“ „Petr si ho vzal stranou a začal mu TO rozmlouvat ...“

Je to tentýž Petr, který chvíli předtím vyznal: „Ty jsi Mesiáš! Syn živého Boha!“ A byl za své poznání a vyznání před ostatními pochválen a vyznamenán prvenstvím mezi apoštoly. Je to tentýž Petr, který se bude holedbat, že Krista nikdy neopustí, aby jej jako první zradil. A také tentýž Petr, který se, přes své mnohé slabosti, stane navěky pevnou skálou, na níž bude postavena, nikoli bezchybná a dokonalá, a přesto svatá, Kristova církev.

Když si vzpomeneme na evangelium minulé neděle, i tam si bere někdo někoho stranou – ano, Ježíš, Syn Boží, hluchoněmého pohana, aby mu pomohl – otevřít se a aby ho, zakrátko poté, uzdravil. Zde však jde o jinou situaci. Tady je to člověk - Petr, který si bere Ježíše - Boha, stranou, ne však proto, aby mu prokázal skutek milosrdenství a uzdravení, ale aby ho uzavřel do svých lidských představ; aby prosadil svoji lidskou vizi proti Kristově poslání spásy, které bude vykoupené utrpením. Nevědomky se tak stává nástrojem ďáblovým. Snaží se nahradit Boží vůli svou lidskou, a zmařit tak Boží záměr. Toto jednání není motivované láskou, ale je ďábelským pokušením, zneužívající Petrovu pýchu. (Pýcha, ješitnost, egoismus – to jsou začasto přímo vstupní brány, jimiž se otevíráme namísto Bohu a lásce, jeho a našemu nepříteli. Ďáblu. A ten je - jak ho nazývá sv. Tomáš Akvinský, Boží opicí – opičí se po Bohu a tváří se jako by mu šlo o naše blaho a přitom mu jde o pravý opak. Svést nás z cesty Kristovy, z cesty pravdy, lásky, pokoje i oběti, na scestí lží a intrik, samolibosti a manipulace druhými,.) Petr, zpitý svou ješitností, se staví, (stejně jako Adam s Evou, a po nich mnozí a mnozí další), do cesty Boží vůli a jeho záměrům. Ono: „začal mu to rozmlouvat“ je ze stejného zdroje jako kupř. ďáblovo pokoušení na poušti: „Jsi-li Boží Syn, tak ...“ Vždyť jen před chvílí doznělo: „Ty jsi Boží Syn“, a Petr už svým jednáním Boží synovství zpochybňuje. „Začal mu to rozmlouvat...“ Ježíš se však nenechá zmást falešným soucitem, prohlédne ďábelskou léčku v Petrových ústech a velmi razantně Petra, a to ne někde stranou, (temnoty ústraní a zamlčování pravdy jsou také charakteristické pro Zlého ducha), ale před ostatními, pokárá: „Jdi mi z očí, satane. Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Silná to slova, která musela bolestně tnout do Petrova ega. On, první mezi apoštoly, je nazván satanem!

Naštěstí pro nás (a pro Petra), neskončí Ježíš jen u razantního odmítnutí pokušitele, ale zavolá lidi i své učedníky a přidá jim lekci života, která, bude-li správně zvládnuta, nepovede jen, k sice náročnému leč naplněnému životu zde na zemi, ale i k životu věčnému: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť, kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“

Tato věta by vydala hned na několik homilií, tak je obsažná. Zkusím se zastavit jen u některých Kristových slov:

„Kdo chce“ – následovat Ježíše a žít podle evangelia, je záležitostí svobodné vůle, podložené poznáním, že nabízený cíl a dobro, jsou silnější, než obtížnost a náročnost cesty k jeho dosažení.

„Za mnou“ – je důležité koho následujeme. Kolik falešných vůdců a svůdců se podbízí a zavádí nás na cesty do pekel, daleko od Krista, daleko od lásky.

„Zapři sám sebe!“ Kristus, který je „cestou, pravdou a životem“ nenabízí snadné a lákavé cesty, ale cesty oběti a sebezáporu, mnohdy i utrpení, odmítání a nepochopení. Právě náročnost životních cest a překonávání jejich překážek, jsou znamením Kristovy autenticity.

„Vezmi svůj kříž!“ My se křížům, ať mají jakoukoli podobu, snažíme vyhnout; nepřijímáme je dobrovolně a s láskou, jako náš Pán a často fňukáme i pod malými kříži a protivenstvími. Je třeba přijmout skutečnost, že kříž k životu křesťana patří, a že není nástrojem jakési Boží škodolibosti, ale naopak, nástrojem paradoxní Boží lásky a vykoupení.

„Kdo svůj život pro mne a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“ Pravdivost této, navenek nepochopitelné věty, potvrzují zástupy svatých – mučedníků, vyznavačů, ale i soudobých anonymních světců, kteří žijí svůj, mnohdy opravdu náročný a těžký život, s Kristem a pro Krista, aniž by k tomu potřebovali falešný humbuk a farizejský obdiv. „Aby člověk mohl mnoho získat, musí mnoho ztratit“, to je jednoduchá logika. A Kristova logika jde ještě dále – je třeba všechno ztratit – své představy, svou sebestřednost, své falešné ideje a zavádějící touhy a plány, abychom byli vyprázdnění pro Krista a jeho terapeutický, byť mnohdy bolestný, zásah do našeho života.

Vždycky se najdou falešní Petrové, kteří nám budou našeptávat, že se: „nemusíme tolik vydávat, tolik obětovat. Že je třeba přizpůsobit se celku a nevyčnívat a nedráždit svou jinakostí.“ To jsou slova ďáblova pokušení, na které je třeba reagovat stejně razantně jako Ježíš. Např.: „Zmlkněte. Neodvádějte mne z Kristovy cesty a netlačte mne do jalové průměrnosti!“ Upřímně řečeno, kéž bychom měli dar rozeznávat, co je z kterého ducha, a uměli se stejně jednoznačně postavit na stranu Kristovu. Když budeme hledět dál a hlouběji, než jen ke krátkodobému prospěchu; když se budeme ptát Ducha sv. v modlitbě, pak najdeme tu správnou, Kristovu cestu. A kéž najdeme dost odvahy z ní zbaběle neutéci a donést svůj „kříž života“ až k bráně nebeského království.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru