16.04.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kristus vstal z mrtvých!

Kristus vstal z mrtvých!

KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH! - to je hlavní motiv dnešního dne, dnešní mše sv., celé velikonoční doby, která je před námi. Kristus vstal z mrtvých.

Připomeňme si ještě jednou dnešní vstupní modlitbu: „Bože, Tvůj jednorozený Syn slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe, a my Ti dnes za to děkujeme a slavíme Jeho vzkříšení…“

Ovšem, slavit pouze zázrak, spočívající v tom, že ten, který byl mrtvý, znovu žije, to by bylo málo, to bylo jen ploché a povrchní chápání této dějinotvorné události. Je třeba si uvědomit celou hloubku, význam a dopad této skutečnosti.

Předně - Kristus je Bůh, je Boží Syn, který na sebe přijal lidskou přirozenost, stal se člověkem beze zbytku, se vším, čím je člověk ve své přirozenosti vybaven. Se schopností milovat i trpět, prožívat radost i úzkost, snášet bolest i pokušení. Jen v jediném se Kristus liší od nás smrtelníků - on byl bez hříchu. Ne automaticky a samozřejmě, ale proto, že se hříchu vzepřel, že jeho Božská přirozenost nemohla být zasažena byť jen stínem zla. Každý hřích, i ten nejmenší, je projevem smrti. A Kristus, jako Vykupitel od smrti, nemohl a nesměl být hříchem zasažen. Jako člověk umírá, jako Bůh vstává, nedotčen smrtí z hrobu. A svým zmrtvýchvstání pokořil smrt, smrt přestala být definitivním stavem nicoty, ale stala se pouhým předstupněm nového života. Nového života, který nám dal Kristus. Nového života v Božím království. Nového života, který nekončí.

Kristus svým zmrtvýchvstáním jakoby odstartoval novou éru v životě lidí. Už nemusíme umírat bez naděje, už se nemusíme smrti bát. Kristus zrušil dlužní úpis hříchu a napravil porušený vztah mezi Bohem a člověkem. Porušený vinou člověka, jeho pýchou, jeho svéhlavostí. Hřích Adamův byl příliš velký na to, aby jej mohl napravit pouhý člověk. Musel přijít Bohočlověk, Kristus, Boží Syn, aby vyrovnal a zahladil propast hříchu mezi námi a Bohem. Učinil tak na kříži, a potom slavným zmrtvýchvstáním oslavil nejen sebe, ale i padlého člověka.

Dnes, po dvoutisících letech víry v Kristovo vykupitelské dílo, se nám zdají velikonoční oslavy Kristova vzkříšení jako samozřejmost a svým každoročním opakováním jakoby zevšedněly. Ale to NENÍ samozřejmost. Nám se dnes mohou zdát ti první apoštolové tak nechápaví. Vždyť Kristus o svém zmrtvýchvstání tolikrát hovořil. Avšak, nesuďme, nejsme o nic lepší.

Promítněme si ještě jednou sled událostí toho vítězného rána. Nalézáme v nich obdivuhodnou gradaci, vystupňování děje. Nejprve ženy - už to samo je charakteristické, stály po celou dobu Ježíšova působení v pozadí, a přesto to byly ony, které vytvářely nutné zázemí pro Ježíšovu činnost. A byly nejvěrnější, stály v blízkosti kříže, když ostatní utekli a teď jsou první, kdo jdou k hrobu svého Mistra a Pána. Jdou mu naposledy posloužit, jdou nabalzamovat Jeho tělo. Ani je nenapadlo, že by tam snad nebylo, mají jen jednu starost - kdo nám odvalí kámen? Avšak - ten je už odvalen. Hrob přestal být hrobem a jeho kamenné stěny mlčí o největší události celého stvoření.

Potom se zjevuje anděl - posel z nebe, září jako blesk. A zvěstuje: „Proč hledáte živého mezi mrtvými. Není tady. Byl vzkříšen!“

Marie Magdalena běží za Petrem, sdělit mu tu zvláštní věc. Kámen je odvalen. Je vidět, že Petr byl od začátku brán jako nejvyšší autorita v církvi. Že prvenství, které mu mezi apoštoly Kristus předal, bylo vážně přijímáno. Petr nemešká a běží k hrobu. Spolu s ním běží i mladý Jan, miláček Páně. Je pochopitelné, že mladík je rychlejší než starší Petr. Avšak Jan u hrobu čeká, nevtrhne dovnitř, jak mu nejspíš velí jeho zvídavost, ale počká, dá přednost staršímu Petrovi. Petr nalézá v hrobě složené pruhy plátna, do něhož bylo zabaleno Kristovo mrtvé tělo a roušku, z Jeho hlavy.

A naposledy se objevuje sám Ježíš.

A kdo ho pozná? Zase žena - protože nevěří svému rozumu, jako apoštolové, ale svému srdci. Stačí jediné Kristovo slovo a Magdaleniny obavy jsou ty tam, zatímco apoštolům se bude opakovaně zjevovat a oni budou chtít nové a nové důkazy. Zde by byla namístě otázka po naší víře. Věříme opravdu - v Kristovo zmrtvýchvstání, v to, že tento Vzkříšený Kristus má moc změnit náš život, že nás nesmírně miluje a touží po naší odpovědi lásky. Milovaní - otevřeme Kristu svá srdce! Odvalme balvany, kterými jsme se před Kristem, před láskou vůbec, zabarikádovali. A – jak opakovaně uslyšíme z úst Zmrtvýchvstalého: „Nebojme se!“ Nebojme se života v pravdě, ve světle, v lásce.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru