Kristus vstal, aleluja!
Jan 20,1-9
NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ
Včera, po celý den, jsme mohli spolu s církví prožívat ono zvláštní ticho, hluboké, posvátné, snad až děsivé. Ten, který je původcem života, zůstává mrtev, v tichu uzavřeného hrobu. Po posledním výkřiku na kříži, po jeho „Dokonáno jest!“ se trhá chrámová opona, pukají skály, všechno se zastaví a ztichne… Podle židovského počítání času trvá tato strnulost tři dny.
Nyní je však úsvit prvního dne a všechno se opět dává do pohybu.
Židovské svátky Pesahu skončili. Pod rouškou noci se odehrál vrcholný okamžik dějin spásy (ne nepodobný betlémské noci, kdy Bůh, který byl od věčnosti, přichází na svět; tuto noc tentýž Bůh, který jako člověk zemřel, vchází do potemnělého světa, aby jej prozářil a byl zde přítomný, až do konce věků.) Toto tajemství Zmrtvýchvstání se odehrálo ve skrytosti, v temnotě, ale nyní už svítá a nadchází nový den. „Den první.“
(Nelze přehlédnout podobnost se zprávou o Stvoření: „Byl večer a bylo jitro, den první.“ Této analogii napomáhají sami evangelisté, všichni svorně mluví o „prvním dni“- jen pro ilustraci: Mt: „Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu …“; Mk: „Záhy zrána, první den v týdnu …“; Lk: „Prvního dne v týdnu, časně ráno …“)
V dnešním, Janově evangeliu, jsme slyšeli: „Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská, časně ráno, ještě za tmy ke hrobu a viděla, že kámen od hrobu je odstraněn.“
Tajemství, zázrak Vzkříšení se již udál, a životodárný děj viditelně odstartoval odvalený kámen, který otevřel cestu k životu tomu, který je, a navěky bude, cestou, pravdou, životem.
A nyní se už odvíjí další děj. Vojáci, tito drsní hrdinové, zbaběle utekli a k hrobu přichází Marie Magdalská a ostatní (byť nejmenované) ženy, tyto křehké a něžné bytosti. Ony se nebojí. Jdou vykonat službu lásky milovanému. Nemají strach, nemají otázek, mají jen jedinou starost: kdo jim pomůže odvalit těžký kámen od hrobu? Síla jejich lásky je veliká, ale jejich útlé paže na těžký kámen nestačí. Není však zapotřebí žádné vnější síly, andělé, ano, samo nebe, řeklo už dost mrtvolnému tichu hrobu. Kámen je odvalen.
Marie Magdalská VIDÍ prázdný hrob a ihned mění směr své cesty. Už není a nebude tou, která zaopatřuje tělo zesnulého, ale její poslání se radikálně změní, stejně jako směr jejího života. Bude apoštolkou, zvěstovatelkou toho, že smrt je přemožena, že Ježíš je živ! BĚŽÍ k Petrovi, tomuto pozemskému zástupci Krista a jako první z živých zvěstuje, že Kristovo tělo není spoutáno ani plátny, ani kamenem hrobu, že milovaný Pán už není vězněm země.
Také Petr a Jan hned mění svůj pohyb – z ochrnulosti strachem a nejistoty za zavřenými dveřmi BĚŽÍ k otevřenému hrobu. I oni VIDÍ. Nejprve Jan – jako mladší je u hrobu dříve, avšak jen nahlédne. Potom Petr. I on VIDÍ, ale teprve poté, co vstoupí do hrobky. VIDÍ smotaná plátna, bez těla, jen rouška je pečlivě složena. Petr VIDÍ, ale nechápe. To Jan, učedník, kterého Pán tolik miloval, učedník, který naslouchal tlukotu Kristova srdce, nejen VIDÍ, ale i UVĚŘÍ.
- Zastavím se u toho, tolikrát opakovaného slova VIDĚT. V řeckém originálu, je použito pro každého z aktérů velikonočního rána jiného slova a také jiného významu.
Marie Magdalská prostě VIDÍ – v řečtině „blépei“; rovněž Petr nejprve pouze VIDÍ – blépei, ale když vejde dovnitř hrobu, tak POZORUJE – „théorei“ pruhy plátna. Nejlépe v řeckém originálu (a nejen v něm) dopadne apoštol Jan. On totiž VIDÍ – zde použito řecké slovo „eiden“ – (s tím významově souvisí naše česká idea, intuice). Četli jsme: „Jan VIDĚL a UVĚŘIL!“
- Tři různé postavy – a také tři různé prototypy křesťana.
Nejprve ten, který pouze VIDÍ. Vnímá skutečnost, registruje ji, ale zůstává jen na povrchu, bez snahy proniknout k jádru viděného. To je kupř. Marie. (I když i ona pochopí a uvěří, ale až po osobním setkání se Vzkříšeným Kristem.)
Další je ten, který nejen VIDÍ, který POZORUJE. Vedle smyslového vjemu zapojuje i rozum. Uvažuje, rozmýšlí. Sice ještě nechápe a nevěří, ale snaží se pochopit, konfrontuje se se skutečností. To je Petr.
A nakonec Jan. I on VIDÍ, ale proniká za rámec viděného. Přidává emoce, to nejcennější, srdce. Proniká pod povrch skutečností a událostí. Sice nechápe, ale srdcem UVĚŘÍ. Bez spekulací, bez důkazů, pouze skrze vnitřní intuici, vedenou láskou.
(My nejsme schopni sami sebe pravdivě poznat. Přesto však, po tolika, nejen teologických poučkách, ale zejména, po tolika osobních zkušenostech s Ježíšem, s jeho působením v našem životě, bychom měli mít onu Janovu ideu živé víry. Křesťan je ten, který UVĚŘIL v KRISTA, který věří Kristu.)
Máme dnes také velikonoční ráno, den prvý. Den VZKŘÍŠENÍ. Přeji Vám i sobě, abychom, stejně jako tito jmenovaní tři aktéři prvního dne v dějinách církve, nejen změnili směr svého života, ale především, abychom tváří v tvář Vzkříšenému UVĚŘILI.
ALLELUIA. CHRISTUS RESSUREXIT!
Jiří Vojtěch Černý
