15.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kristus nepřetržitě zasahuje do našeho života

Kristus nepřetržitě zasahuje do našeho života

Sk 3,1-10

Středa v oktávu velikonočním

Celou dobu velikonoční nás v prvém čtení provází Lukášovy Skutky apoštolské a jsou pro nás velmi poučné. Stejně jako včera, i dnes se setkáváme s postavou prvního z apoštolů, sv. Petrem, a je to úplně jiný Petr, než jak jej známe z evangelií před vzkříšením Krista.

Po Letnicích se z něho stává neohrožený hlasatel Ježíše Krista. A dnes jsme se s ním setkali na cestě do chrámu, kam vystupuje spolu s Janem, miláčkem Páně. Cestou se jim naskytne stejný obraz, jako už tolikrát, když šli do chrámu. Hemžení Židů, křik prodavačů obětních zvířat, bučení telat a bekot ovcí. A také žebráci a chromí, čekající na nějaký ten haléř. Nic neobvyklého. Avšak, přece něco nového. Ti dva, Petr a Jan, jsou Kristovými hlasateli, mají za sebou zkušenost, že v Kristově jménu mohou dělat zázraky, že jsou od Ježíše a Ducha svatého obdařeni mocí konat mimořádné skutky.

Žebrák, jako už tolikrát, natáhne s nadějí svou ruku a oni se zastaví. Chromý očekává cinknutí mince, která mu umožní živobytí na další den života, ale oni toto jeho očekávání zklamou. Jejich kapsy zejí neodvolatelnou prázdnotou. „Stříbro, ani zlato nemám… Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského - CHOĎ!“

Namísto živobytí na pár hodin života, mu dávají zdraví a sílu na celý život. A nepochybně ještě mnohem víc – jako chromý nemohl vstoupit do chrámu, (před Hospodinovou tváří se podle židovských zákonů mohl objevit jen zdravý – z vnějšího hlediska neporušený člověk). Nemohl vstoupit do chrámu, nemohl obětovat, nemohl prosit Hospodina – a teď, teď je mu všechno dostupné… jak by nejásal, neposkakoval radostí – a jak by nechválil Boha! Což by bylo možné po takovémto uzdravení nemilovat toho, v jehož jménu jsem byl uzdraven? Chromý je zpitý radostí, běhá, tančí. A jde do chrámu a chválí Boha. Uzdravil ho sice Petr, ale on dobře ví, že za uzdravení má co děkovat Bohu a Jeho Synu, vždyť se tak stalo v jeho jménu.

A teď se moji drazí podívejme na sebe. Nepochybuji o tom, že mnohokrát jsme byli nějakým způsobem od Krista uzdraveni, a to spíše než z tělesné nemoci, z nemoci hříchu. Mnohokrát nám bylo v životě Kristem pomoženo. Pokud nám teklo do bot, utíkali jsme se s prosbami k Bohu, jakmile nám bylo pomoženo, děkovali jsme lékařům, případně náhodě, také svým silám a schopnostem, ale na poděkování tomu, který je dárcem uzdravení, strůjcem našeho obrácení, jsme mnohdy zapomněli. Nebo ho jen tak odbyli. Ježíš Kristus nepřetržitě zasahuje do našeho života prostřednictvím ostatních lidí, různých okolností, někdy i nemocí a bolestí - a to vždy k našemu prospěchu a užitku. Jedině On je dárcem našeho tělesného, duševního, ale zvláště duchovního zdraví. Jestliže nebudeme Bohu za vše děkovat, budeme nesmírně pošetilí v Božích očích. Jestliže si však Boží lásku uvědomíme, pak nás to bude pudit nejen k děkování ale možná také k poskakování radostí, stejně jako toho chromého. Pak nejspíš budeme pošetilí v očích ostatních lidí, ale v očích Božích budeme moudří. Kéž by mezi námi bylo co nejvíce takto pošetilých, na které se sice okolní svět kouká skrz prsty a jako na blázny, než abychom byli jako mumie, které si pěstují svou důstojnost. Jedinou důstojnost, kterou máme, je důstojnost dětí Božích, kterou jsme dostali při křtu. A jsme-li děti, tak buďme stejně bezstarostní a radostní, jako to dokážou právě děti. To je pro ně charakteristické – stejně jako bezelstná důvěra ve svého otce. My toho nebeského máme vždy na dosah a hlavně, vždy stojí na naší straně. A abychom mohli pocítit jeho lásku péči ve svém životě, poslal nám svého Syna, který nás i dnes, prostřednictvím své církve, těch dnešních apoštolů - našich biskupů a kněží, mohl těšit, uzdravovat, vracet nám důvěru a naději. Kéž bychom se ve své víře dokázali stejně „odvázat“, jako onen uzdravený chromý.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru