Kristus nás posílá k ostatním

Sk 2,1-12

1 Kor 12,3-7.12-13

Jan 20,19-23

Seslání Ducha sv.

Slavností Letnic - Sesláním Ducha svatého, se zakončuje velikonoční doba. A ona má, historický i teologický, vztah ke slavení Velikonoc - židovských svátků Paschy. O Velikonocích přinášeli Židé do chrámu, (to když si připomínali zázračné vysvobození z Egypta) prvotiny z první úrody ječmene. V Mojžíšově zákoně stál příkaz: „napočítáš 7x7dní od svátků nekvašených chlebů (Pesahu) a přiložíš srp“. Tedy: „7 týdnů po svátku nekvašených chlebů“ slaví Židé druhý nejvýznamnější svátek, Šavuot – Letnice (Padesátidenní – lat. Pentecostec). Nejprve to byl svátek následující sklizně pšenice, kdy opět přinášeli do chrámu oběť z těchto prvotin; pozdější tradice připomínala o Letnicích předání Božího zákona – Desatera, na hoře Sinaj. A právě o Letnicích onoho roku, kdy byl Ježíš ukřižován a vzkříšen, dochází o svátku Šavuot k naprosto jedinečné události. Ve večeřadle - nejspíš stejném, kde se odehrála „Poslední večeře“ a kde se učedníci skrývali po ukřižování Krista - se naplnil Ježíšův příslib, že jim sešle slíbeného Ducha: Utěšitele, Obhájce, Přímluvce, Těšitele… Evangelista Lukáš nám to ve Skutcích apoštolských velmi barvitě líčí: „Ozval se hukot z nebe, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se, a nad každým se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“ Podobnost s předáním Desatera na hoře Sinaj je očividná. Předání Zákona se odehrálo ve vichru, zemětřesení, za hřmění hromů a v plamenech ohně. Sestoupením Ducha sv. o Letnicích jakoby Duch ukázal, že On je nový, duchovní zákon; vepsaný už nikoli na kamenné desky, ale do srdcí: „Ozval se hukot, jako když se přižene silný vítr …“ (souvislost mezi řeckým „pneuma“, tj. vítr i duch i dech.) „Naplnil se celý dům …“ Bůh vždy naplňuje celý prostor: „Zem je plná jeho slávy.“ „Ukázaly se plameny a usadily se nad hlavami apoštolů …“ (Podle židovské tradice se oheň zjevoval nad hlavami těch, kdo studovali Zákon). „Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“ Dar jazyků – aby mohli ohlašovat Boží činy, hlásat Krista „všem národům“, jak byli Kristem posláni. A oni, rozníceni tímto ohněm, opouští bezpečný úkryt večeřadla, a v Jeruzalémě, o svátcích plném Židů ze vzdálených diaspor, chválí Boha a hlásají Ukřižovaného a Vzkříšeného, v nových jazycích.

To bylo padesátý den po Vzkříšení. Evangelium nás přivádí do téhož večeřadla hned prvý den Vzkříšení. „Navečer, prvního dne v týdnu …“ My toto „zjevení“, tajemný příchod Ježíše do Večeřadla, známe z poselství 2. neděle velikonoční. Jím se otevírala velikonoční doba, v níž se učedníci opakovaně setkávali se Vzkříšeným Pánem, a dnes se tato doba – biblická i liturgická, završuje.

Ježíš stanul uprostřed učedníků a řekl: „Pokoj vám“. Stanul – sloveso stát je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného. Už neleží v hrobě, ale stojí. Uprostřed těch, kteří jsou ze strachu shromážděni. Ještě to není společenství víry, společenství církve, je to společenství ustrašených, zmatených, nepokojných. Ježíš je ten, který osvobozuje - od strachu, úzkosti, nejistoty, pochybností; kdo sjednocuje - a stejně tak i Duch svatý. Předá jim „svůj pokoj“ - který svět a nic stvořeného nemůže dát – a pak jim předá svého Ducha: „Dechl na ně a řekl: Přijměte Ducha svatého!“ Vdechl jim Ducha - stejně jako při stvoření prvého člověka Adama mu Bůh vdechl duch života. Tímto „vdechnutím“ (pneuma) vzniká nový život, nové stvoření. A nový člověk (vzešlý z vody a Ducha, vzešlý z otevřeného boku), dostává dar, pověření: odpouštět hříchy v moci Kristově. „Znovu jim řekl: „Pokoj vám. Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny …“

Odpuštění – to je také součást Kristova Pokoje, součást poslání Kristových učedníků. Jenom v moci a síle Kristově; jenom jsou-li jím posláni a vybavení silou Ducha svatého, budou moci plnit své poslání a odpouštět hříchy. Ježíš je poslal. – Slovo je v perfektu, tj. čase označující trvání, pokračování. Poslání Syna (jako Otec poslal mne) pokračuje v učednících. Mají být posly Pokoje; být těmi, kdo skrze odpuštění hříchů dávají nový život.

Nepřímo na téma poslání navazuje sv. Pavel ve druhém čtení z listu Korinťanům. V dobách jeho působení je církev rozšířená daleko za hranicemi Jeruzaléma. A prochází krizemi, napětím, nedorozuměními. Sv. Pavel vysvětluje rozhádané korintské církvi, že: „jenom pod vlivem Ducha sv. může někdo říci: Ježíš je Pán.“ Ne, že by to nemohl říci sám ze sebe, ale byla by to pouze slova. Jenom pod vlivem Ducha sv., v jeho síle a moci, je možné Krista vyznávat. Ne pouze slovy, ale především skutky.

Skutky, činy, jsou projevy darů Ducha sv. Všechny dary jsou nástroje k hlásání Krista a zároveň k budování a k prospěchu Kristova těla, tj. církve. Jsou dary sloužícími ke společnému dobru všech, i k růstu každého jednotlivce. Mnohost darů nevede k rozdělení, ale naopak sjednocení. „Ačkoli jsou různé dary a služby, je jen jeden Duch.“ Duch svatý je dárcem jednoty. On sjednocuje společenství církve v jedno tělo. Duch svatý je nejen oživující silou každého křesťana, ale je i oživující duší celého společenství církve. Dává se nám v rozličných darech, v charismatech, ale ne pro každého zvlášť, jako jeho a jenom jeho obdarování, ale k prospěchu všech. Všech bez rozdílu.

Kristus nás posílá k ostatním a Duch svatý nás vybavuje prostředky, abychom jim sloužili a je milovali.

Jiří Vojtěch Černý