10.04.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kristus i beze slov odpovídá na všechny otázky našeho života

Kristus i beze slov odpovídá na všechny otázky našeho života
Třetí neděle velikonoční

Sk 5,27-41

Jan 21,1-14

Třetí neděle velikonoční

Biblické texty, které nám dnešní neděle nabízí, jsou nejen velmi poutavé, ale i poučné, protože nás seznamují s úplnými začátky apoštolské církve. Nejprve jsme slyšeli prvé čtení ze Skutků apoštolských. To vypráví o tom, co se odehrálo po Letnicích, kdy apoštolové byli již překováni výhní Ducha svatého. Proto také, navzdory pronásledování a násilí, obstojí. Slyšeli jsme popis konfliktu světské moci, reprezentované všemi mocenskými prostředky, s hrstkou zdánlivě bezvýznamných Kristových učedníků. A přece nikdo nemůže zůstat na pochybách, na které straně je skutečná síla, kde je pravda a kdo má vlastně navrch. Velerada se pokouší o nemožné - umlčet pravdu o Ježíši Nazaretském, umlčet živé svědectví a zastrašit tu hrstku galilejských otrhanců. Je však už příliš pozdě. Pravda o nespravedlivém procesu, o justiční vraždě na Ježíši Nazaretském už vyvřela napovrch.

„Chcete na nás přivolat pomstu za krev toho člověka! Nezakázali jsme vám snad učit v Jeho jménu?“ Jak divně si tu mocní pletou své kompetence! Cožpak může někdo někomu zakazovat, jaké učení má šířit? Odpověď apoštolů je jasná: „Více je třeba poslouchat Boha, než lidi.“ Ano, žádní lidští bohové, byť se povýší sebevíc, byť si přivlastňují vládu nad kdečím a nad kdekým, nemají právo ani moc udusit Pravdu a překřičet Boha. Jistě, v dějinách se o to mnozí pokoušeli, a stále pokouší, ale jejich úsilí je pošetilé. Pravdu nelze umlčet, právo nelze spoutat do nespravedlivých paragrafů. Výsledek je vždycky stejný - krev nevinných a děsivý strach mocných. Fiasko a pád těch, kdo hlásají svoji vládu, kteří se chtějí povýšit nad Boha.

„Více je třeba poslouchat Boha, než lidi.“

Apoštolové, tito první disidenti, odcházejí z Velerady jako vítězové, co na tom, že s výpraskem. Odcházejí s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří. Všimněte si toho slůvka s RADOSTÍ. Trpět pro Krista, pro pravdu, přináší nakonec, navzdory utrpení, vždycky radost, to je jeden z mnoha paradoxů křesťanství.

A nyní pojďme k dnešnímu evangeliu. Vidíme učedníky ještě před Letnicemi. Ježíš se jim sice už nejméně dvakrát zjevil, hovořil s nimi, ale zdá se, že jsou stále ještě dezorientovaní. Ještě nepochopili svoji úlohu být rybáři duší, být hlasateli Vzkříšeného Ježíše. Ještě jsou plni pochybností a nedůvěry. A tak se vrací zpět do Galileje a zde dělají to, co je jim vlastní - živí se opět rybolovem. A nejsou příliš úspěšní (ostatně jako všichni ti, kteří dělají povolání, které jim není určeno). Mají za sebou neúspěšný celonoční rybolov, jsou unavení, hladoví, snad i otrávení. A tu se opakuje scéna, která už zde přece jednou byla, při jejich prvním povolání. Setkávají se s Ježíšem, ale NEPOZNÁVAJÍ ho. Jsou vnitřně slepí a duchovně nepřipravení na toto setkání. Písmo říká: „Nevěděli, že je to Ježíš“, ale oni si alespoň dají říci a na jeho pokyn spustí sítě a zahrnou takové množství ryb, že je už samým zázrakem, že se jim sítě neprotrhnou.

„Dítky, nemáte něco k jídlu?“

Jan to je, který svou intuicí lásky poznává, že je to Pán! Jan je ztělesněním citu, Petr činu. První papež nepoznává, ale VĚŘÍ. Skáče do vody, aby byl u Pána co nejdříve. Na břehu už hoří oheň a smažená ryba - Kristus je jak laskavý hostitel, jak pastýř, který očekává své ovečky s připraveným pokrmem. „Pojďte jíst!“ Nikdo se na nic neptá, Ježíš nic nevysvětluje. „Všichni věděli, že je to Pán.“ Takové setkání nepotřebuje komentáře. Je to setkání těch, kterým je spolu dobře, láska nepotřebuje slov. Skutečná láska touží být sdílena spolu s milovaným.

Scéna tohoto rána je velmi výmluvná a obsahuje plno symbolů. Zkusme si alespoň některé přiblížit. Jednak přítomnost Pána. Když se učedníci nemohou opřít o viditelnou přítomnost Krista, zmocňuje se jich nejistota a pochybnosti. Snaží se vrátit k původnímu stylu života, který kdysi opustili - ale ono to nejde. (Po setkání s Kristem se už nikdy nelze vrátit zpět k původnímu způsobu života, který žil člověk bez víry, bez poznání Ježíše. Nemůže navázat na to, co bylo předtím, protože přijatá, a hlavně žitá, víra mění od základu náš život, naše hodnoty, naše vnímání světa.) Setkání apoštolů s Ježíšem pro ně znamená nové povolání k následování a není bez zajímavosti, že se děje podle podobného scénáře, jako bylo to první, kdy poprvé zaslechli z jeho úst výzvu k následování.

Za další: učedníci bez Krista jsou nejen neúspěšní, ale také hladoví. Ježíš začíná otázkou, zda mají něco k jídlu a já se domnívám, že ji klade právě proto, aby si učedníci uvědomili svoji bezmocnost, svoji prázdnotu, svůj vlastní hlad - nejen fyzický, ale i duchovní. Teprve když odpoví: NEMÁME, nabídne jim jídlo právě ten, který je zdánlivě nemá. Připravený pokrm, nabídnutý samotným Kristem pak můžeme vidět jako předobraz eucharistie, která sytí právě ty, kteří si jsou vědomi své duchovní vyprahlosti a bídy.

Kristovi učedníci, stejně jako my - ono je to evangelium také o nás a pro nás, si musí uvědomit, že bez Krista opravdu nemohou dělat nic, že bez něho jsou ubozí a hladoví. Když ovšem s vírou Krista uposlechnou, uloví velké množství ryb a jsou duchovně nasyceni a naplněni. S obnovenou vírou nabudou i vnitřní jistoty, onen Kristův pokoj a - nemusí už nic říkat, na nic se ptát. Ohřívají se u ohně, jedí a MLČÍ. Stačí jim, že jsou u Něho. V jeho blízkosti. Bylo to onoho rána takové upřímné ticho. Nikdo se na nic nevyptával, nebylo třeba se ptát, vždyť Kristus i beze slov odpovídá na všechny otázky našeho života. Byla to hluboká MODLITBA těch, kteří jsou spolu. A toto společenství pokoje s Kristem a v Kristu můžeme prožívat i MY. Potřebujeme k tomu na jedné straně víru v Krista a straně druhé vědomí své slabosti a toho, že Krista k svému životu nezbytně potřebujeme.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru