14.11.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Křesťané jsou lidé naděje

Křesťané jsou lidé naděje

Dan 12,1-3

Mk 13,24-32

33. neděle v mezidobí

Že se blíží konec roku, to ví každý člověk, stačí jen pohled z okna. Zima, tma, nevlídno; temné, pro někoho až depresivní období. Zdaleka ne každý člověk ovšem ví, že se blíží také konec církevního roku. Nu, a texty, které závěr liturgického roku provázejí, jsou v mnohém podobné, jako to počasí za okny. Pochmurné, líčící až děsivé skutečnosti, jež budou provázet tzv. „konec světa“, či chcete-li „Poslední soud“. Také z nich na nás dýše temnota, chlad a nejspíš i vzbuzují strach.

Nevím, nakolik je vhodné toto přirovnání, ale nesporné je, že výběr textů z Písma není nahodilý a také, že v nás nechtějí budit strach, rezignaci, depresi – právě naopak. Chtějí nás připravit na události, které sice budou děsivé, ale to bude jen ouvertura, příprava na událost, kterou máme očekávat s nadějí, událost jež bude závěrečným akordem všech zmiňovaných hrůzyplných událostí – příchod Pána nebe a země na tento svět. Dost možná konec stvořeného kolem nás, ale současně nové nebe, nové stvoření, nový začátek – byť v jiných dimenzích. Těžko se popisuje něco, o čem vlastně nevíme zhola nic. A tak si pomáháme tzv. apokalyptickými texty, které Písmo nabízí. (Apokalyptické – vychází z řeckého slova apokalypsa, které znamená odhalení, zjevení nějakého tajemství. Apokalyptické texty jsou proroctvím budoucnosti, nikoli ovšem s konkrétními daty, ale s pomocí obrazů a zjevení, kterých se jejich autorům dostalo.) Podobně lze použít i výraz eschatologické texty, (od, rovněž řeckého slova, eschatos = poslední, logos = slovo, nauka – což jsou věroučná pojednání o posledních věcech – jednotlivého člověka, stejně jako celého světa).

Nejprve se nám představil v prvém čtení, prorok Daniel. Ten je pro vykladatele Písma velmi obtížný. Ve své prorocké vizi vykresluje konečný osud Božího království. A tento konec dějin je spojen se závěrečným, a pozor, vítězným! bojem archanděla Michaela s Antikristem. Michael stojí v čele Božího lidu. Jeho nám Bůh dal za ochránce a věrného pomocníka. A jeho vítězství způsobí, že nastane poslední a definitivní třídění, jehož jediným kritériem bude, zda ten či onen je zapsán v Knize života. Ne tedy automaticky a pouze jen židovský národ, či zaručeně zbožní křesťané, ale pouze ten, který si vysloužil osobní zápis do Knihy života. Tím, kdo zapisuje tyto vybrané, je svrchovaný Pán života a Spravedlivý soudce. Ten, který nám vidí až do srdce; ten, který nás proniká až do morku kostí; ten, před nímž nelze nic utajit, ututlat, zamaskovat. A také ten, který je nepodplatitelný, který nezná protekci, ani kompromisy. Sice milosrdný, leč spravedlivý Soudce. Ten rozhodne o dalším osudu těch, kdo se „probudí z prachu země“ - kdo „k věčnému životu“ a kdo „k potupě, k hanbě navěky“. Kriteriem výběru projdou úspěšně ti, kteří „byli poučeni“ – trpný rod naznačuje, že byli ochotni nechat se poučit – o čem a kým si lze domyslet – ti „budou zářit jako zář oblohy“; a podobně také „ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti“, ti budou „hvězdami na Boží obloze na věčné časy“.

Ohlašování osobního soudu není ve SZ nic tak nového, ale to, s čím přichází Daniel, předbíhá svou dobu o celá staletí. On nastiňuje mesiánskou vizi tzv. Posledního soudu. Před konečným Božím soudem budou stát všichni bez rozdílu, pronásledovaní i pronásledovatelé. Všichni proto musí být vzkříšeni. (A to se bez součinnosti Božího Syna, Prvního ze Vzkříšených, neobejde.) „Probudí se všichni!“ Ale věčnost vzkříšených bude rozdílná. Proto říká Daniel: „Jedni budou vzkříšeni k věčnému životu, druzí k potupě a hanbě navěky.“ Tak tady už jde do tuhého. Tady nejde o kádrový posudek, který se mění podle vládnoucího režimu, tady jde o věčnost, a věčnost je neměnná. Při Posledním soudu budou naše těla vzkříšena a budou následovat naše duše, ale budou už jen dvě krajní možnosti, kde naše duše mohou být. Pro utrpení posledních věků nebude už očistec ani na nebi, ani na zemi. Bude jen věčná blaženost a láska skvoucí se jak zář oblohy, (dosaďme si: NEBE); anebo věčné zoufalství, nenávist a zloba, temná jak dno nejhlubší propasti (což není nic menšího a horšího, než PEKLO).

Na slova proroka Daniela navazuje Kristovo poselství v evangeliu. I ono má eschatologický ráz. „V těch dnech …“ po nesmírných útrapách, po očistném a bolestném soužení, které bude způsobeno nevídanými úkazy na zemi i ve vesmíru, přijde: „Ten, na kterého čekají všechna pokolení“, která kdy na této zemi žila. Přijde Syn člověka, přijde Vládce, a přijde „s velkou mocí a slávou“. Jeho příchod bude nepřehlédnutelný, bude triumfální a bude nezadržitelný. Nastane to, pro co má teologie výraz PARUSIE: „druhý Kristův příchod“.

Ten prvý příchod už nastal. V chudobě a poníženosti betlémské jeskyně; ten druhý teprve nastane. Nebyli bychom ani lidé, kdybychom se neptali: KDY? Na tuto otázku Kristus neodpovídá, jen lakonicky sděluje: „Ten den“ - „o tom dni a o té hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, dokonce ani Syn, jenom Otec“, ten, který všechno stvořil a přivedl k životu.

Ale - Kristův příchod budou ohlašovat znamení, která vám bezpečně ukáží, že se ta doba přiblížila. I když „Ten den“ nikdo nezná, tu velmi kritickou dobu lidé duchovním pohledem poznají. (Zatím se toliko znepokojujeme nejrůznějšími znameními kolem nás, a tážeme se, zda snad už ona doba nepřichází. Je přece tolik přírodních a ekologických katastrof. Je neuvěřitelný rozmach sekt, bludů, násilí; lživých manipulací na internetu i otevřeného terorismu. Celý svět je zasažen covidovou pandemií…) Lidstvo jakoby ztratilo svou morální a duchovní tvář. Svět je rozdělen na tzv. civilizovaný, vymírající ve svém sobectví, a na rozvojový, umírající hladem. Copak tohle nejsou znamení? Jsou, ale jiná, než měl Kristus na mysli při ohlašování svého „druhého příchodu“. Jsou to znamení našeho úpadku, našeho sobectví, ale ještě to nejspíš nejsou ta pravá Kristova znamení. Ta pravá znamení budou zřejmá, jasná, neoddiskutovatelná. Tak zřejmá, jako jsou pučící stromy, označují nadcházející léto. (V Izraeli je léto rovněž dobou ohrožení – žádná naše rekreace, ale vražedný žár a nedostatek vody.)

Co bude znamenat druhý Kristův příchod? Zkázu, zánik všeho stvořeného? Nikoli. Proměnu, novou existenci a vrcholné naplnění všeho řádu. Ať to zní jakkoliv paradoxně, křesťan nemusí žít ve strachu a hrůze z toho, co jednou přijde. Křesťan by měl žít v radostném očekávání. (Katastrofické scénáře a ohlašování zaručeného konce světa ponechme pošetilým sektářům.)

Křesťané jsou lidé naděje. Křesťané jsou ti, kteří se s celou církví již celá staletí modlí za příchod Ježíše: „Maran atha“ – „Pane přijď!“. Stejně tak se za něj modlíme i my, i když jen zvykově a bez pochopení, když při každé mši sv., recitujeme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ (Avšak, ruku na srdce, opravdu žijeme v očekávání Kristova příchodu?)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru