Krátké zamyšlení nad člověkem

Otázka co je člověk  je stará jako lidstvo. Existuje nějaká odpověď? Pokusme se o ni. Vezměme si třeba večerní zprávy v televizi: názorně vidíme, jak se lidé k sobě chovají: jedni prokazují druhým dobro, jiní se na ně mračí a kde mohou, tak jim škodí. Nabízí se otázka, co je člověk, že dokáže být nejen dobrý, ale i zlý. Mnohdy jde o dost těžko řešitelnou hádanku. Vezměme si například  těžce nemocného mladého člověka. Ještě před nedávnem byl zdravý, silný a plný radosti. Po rozloučení s ním nás mohlo napadnout, co je vlastně člověk, ať je zdravý nebo nemocný, mladý nebo starý? Otázku můžeme obrátit na sebe: Co jsem já? Otázka se neptá po mém povolání nebo věku, ale míří hlouběji. Pozoruji se třeba v zrcadle a dívám se sobě do očí: kým jsem vlastně já sám?

Odpověď nacházíme v 8. žalmu: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ V tomto žalmu se skrývá odpověď: Bůh na mě myslí, nejsem tedy ztracen v nedohledném vesmíru, v jeho prostoru a čase! Nejsem někým zbytečným, bezvýznamným, náhodným výtvorem přírody. Stvořitel se mě ujímá, patřím mu, myslí na mě, potvrzuje to i 18. žalm: „Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot.“ A protože Bůh je láska, její paprsky září v mém srdci, víra mi je přibližuje, jsou mou silou i v dobách bolesti, stárnutí a nejistoty – ten velký, věčný Bůh! Kdo tedy vlastně jsem, když on mě miluje? Jsem jeho lásky vůbec hoden? Angelus Silesius napsal:  „Kdo k Bohu pohlíží, má prosluněnou líci, jsa z jitra jitřenkou a večer večernicí.“ To je ten nejhlubší důvod, proč na mě Bůh s láskou myslí: obětoval se za mě sám jeho Syn!

Můj Bože, děkuji ti, že na mě myslíš. Děkuji ti, že se mě ujímáš. Dej mi sílu, abych se podobně choval i ke svým bližním, neboť se jich ujímáš i ty! Amen.

Miloslav Fiala