29.05.2013, autor: Eliška Berhardová, kategorie: Příběhy

Koprová omáčka

Koprová omáčka

Koprová omáčka

Řícmanice je vesnička blízko Brna. Tam jsem žila se svou babičkou. Oběma nám bylo dobře. Vařily jsme, na co jsme měly chuť, dělaly jsme věci, které jsme měly rády, tedy spokojenost vládla naším domem. Poklid nám narušoval pouze občasný příjezd mé tety Adélky z Brna, dcery babičky. Na její příjezd jsme se obě vždy připravily a říkaly si, že sice ráno přijede, ale odpoledne musí odjet. Jeden den se musí vydržet. Teta Adélka byla generál v sukních. Co řekla, to platilo, ani jsme se nesnažily o odpor. Tak nás opět jednu červencovou neděli překvapila. Na zahradě dozrávaly meruňky, sluníčko svítilo, neděle jako vymalovaná. Teta prošla zahradou a zjistila, že se nám vysemenil kopr, že ho máme všude, tedy se musí zpracovat. Místo pečeného kuřete bude k obědu koprovka. To bylo jedno z jídel, které jsme s babičkou nevařily, protože smrdí! Babička jen lehce namítla, že je neděle, ale Adélka se už pustila do vaření. Zvony oznámily poledne a my jsme zasedly ke stolu. Když nás Adélka uviděla nad talířem koprovky, hned začala hubovat: „Maminko, Vám  nemohu rozkázat, že to musíte sníst, ale měla byste mít rozum, ale Eliška to sní. Je v jídle rozmazlená a já jí neustoupím.“ A tak se opravdu i stalo. Babička přece jen trochu koprovky snědla, Adélka byla spokojená. Uklidily ze stolu, umylo se nádobí, ale já pořád seděla nad talířem koprovky. Myslela jsem, že mé slzy padající do talíře tetu obměkčí, to jsem se však přepočítala. Při odchodu z kuchyně mi jen řekla: „ Budeš tady sedět tak dlouho, dokud to nesníš.“ Teta i babička odešly do altánku na zahradě a četly si Vlastu Javořickou. Jak já jsem tu koprovku nenáviděla! Slzy nepomohly, proto jsem se začala rozhlížet po kuchyni. Oči mi padly na kredenc, v něm stála soška Panny Marie. Začala jsem se modlit: „Panenko Maria, pomoz mě s tou koprovkou, já ji opravdu nesním.“ A najednou se mi rozsvítilo. Šla jsem ke kredenci, otevřela dvířka, vzala do rukou sošku a podívala se na ni ze všech stran. Byla dutá. Akce začala. Nejdříve koprovka, vajíčko a nakonec zalepit knedlíkem. Sošku jsem vrátila na místo, kredenc zavřela. Ještě jsem stačila poděkovat Panence Marii, že mi vnukla takový nápad, a už tu byla teta. Podívala se na talíř, usmála se, pohladila mě po vlasech a zavolala na babičku: „Vidíš, všechno snědla, musíš být trochu přísnější a z Elišky bude poslušné děvče.“ Já jsem se v duchu styděla, ale omlouvala jsem to tím, že mi přece pomohla sama Panna Maria.

Eliška Berhardová

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru