13.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Komu nasloucháme?

Komu nasloucháme?

Gen 3,9-24

Sobota 5. týdne

Včera, v úryvku z první knihy Písma, knihy Genesis, jsme byli svědky skutečného dramatu, kdy had – Ďábel, svedl překrouceným tvrzením Evu a vzbudil v ní žádostivost, která přerostla v porušení Božího příkazu, spíše varování – a to mělo za následek první hřích. Eva překročila široké mantinely Boží lásky a sáhla po ovoci toho jediného stromu v zahradě, (která přece oplývala množstvím a dostupností všeho ovoce a plodů země), který byl člověku – pro něho samého, před ním samým!, vyčleněn. Samozřejmě, onen strom poznání a jeho ovoce, to je jen obraz (tedy nikoli, že by hřích spočíval v konzumaci právě jen onoho jediného plodu). Eva, zastupující zde všechno budoucí lidstvo, se dala svést našeptáváním Zlého ducha, Pokušitele, a stejně jako už tolikrát i my, překročila Boží přikázání. A co hůře, jakoby v tom nechtěla být sama, spojila svůj hřích s Adamem. (Mužem, který, jak nepřímo vyplývá z textu, stál celou dobu jejího rozhovoru s hadem vedle ní a – nezasáhl. Mlčel, a už svým mlčením jakoby přitakal Zlu v podobě ďábelského pokušení.) Je dobré si uvědomit, že ono Boží přikázání chránit se plodů stromu poznání, nebyl zákaz v pravém slova smyslu, bylo to spíše varování, které bylo motivováno láskou k člověku a mělo jej chránit. Dnes se příběh prvého hříchu odvíjí dál. Ukazuje na to, jak se člověk vyrovnává se svým špatným svědomím a s následky hříchu. Skrývá se, utíká od Boha (namísto, aby udělal pravý opak, a utíkal se k Bohu). Proč? Protože člověk skrývá svá provinění, své slabosti, nepřiznává si je ani sám před sebou, naopak, svaluje svoji vinu na druhé; relativizuje své hříchy a omlouvá si je. Tak jednáme my lidé – úplně stejně, jako Eva s Adamem tehdy v ráji.

Jak ale jedná Bůh? Ten hledá člověka, přichází za ním, bez výčitek, bez hněvu, spíše s lítostí. Ono „Kde jsi, Adame?“ – to je nádherná ukázka Božího milosrdenství a lásky k člověku. Bůh se neptá na místo: Bůh dobře ví, kde se Adam s Evou, stejně jako my, před ním, ukrýváme. Jeho otázka: „Kde jsi?“ nám, stejně jako těm dvěma, dává prostor k navázání dialogu. Je to spíše, jako by říkal: „Kam jsi se až dostal? Kam se chceš přede mnou, před sebou samým, ukrýt. Proč se schováváš, proč zakrýváš svoji mravní nahotu?“ Bůh nám jde vždy vstříc, hledá nás, nás hříšníky, kteří si chceme kráčet svými cestami, kteří uhýbáme před zjevnou pravdou o své bídě nejrůznějšími vytáčkami. Adamovo skrývání se před Bohem, to jsou přece naše nejrůznější přetvářky a výmluvy.

A Bůh: teprve, když si člověk přizná svůj pád, svůj hřích, jedná dále. Jak? Nikoli trestem a prokletím – všimněte si, že proklíná, zlořečí pouze hadovi a pak zemi, zatímco člověka stíhá toliko důsledky jeho nesprávného jednání. Člověk se svým hříchem připravil o nesmrtelnost, o Boží blízkost v ráji, ale Bůh jej přesto nepřipravil o svoji lásku. Hříšník musí nést důsledky svého hříchu, zde Eva, která, stejně jako každá žena, bude toužit po muži a v bolestech rodit své děti; muž, který se bude muset potýkat s nepřízní zlořečené země. Ale to vše je důsledek svobodného lidského rozhodnutí, nikoli však trest! Bůh netrestá, Bůh miluje! Dává člověku znovu šanci. Ne až v nebi, ale už na zemi. V nebi pro hřích není místo – ale nebe nezůstává navždy zavřeno. Po životě nás smrtelníků, se nám opět otevře ráj – budeme-li respektovat Boží přikázání! Vyhnáni z ráje nejsme navždy! To se skrývá v příslibu potomstva ženy, které sice bude zasaženo satanovým jedem, ale které mu přesto rozdrtí hlavu.

My dnes víme, že onou ženou bude jednou, až se naplní čas, Panna Maria a jejím synem – Ježíšem Kristem, který nám na stromě kříže znovu otevře přístup do ráje. Zatím jsme na zemi a mnohdy bolestně prožíváme svoji slabost, zranitelnost, smrtelnost. Ale jsme lidmi naděje – protože jsme Bohem milované děti. Bůh nám stále, každému z nás, znovu a znovu klade onu otázku: „Kde jsi? – a dosaďme si každý své jméno. Nemá smysl se před Bohem skrývat, nemá smysl se Boha bát. Bůh nám přichází vstříc. Jde o to, abychom si uvědomili, kde opravdu jsme? Na čí straně stojíme. Koho vyznáváme, nebo za čím, kým, se skrýváme. Komu nasloucháme?

Jestliže Bohu, nemusíme se bát, i když každý z nás nepochybně nejednou okusil z ovoce zakázaného. Jestli ďáblu v jeho podbízivém vnucování a lži, pak jsme sami překročili hranice ráje. Bůh nám však nezlořečí, Bůh nás nezatracuje. Ne pro sebe, ale pro nás samé se nás stále znovu ptá: „Kde jsi?“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru