29.09.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Komu Ježíš věnuje svou primární pozornost a lásku? A komu ji věnujeme my?

Komu Ježíš věnuje svou primární pozornost a lásku? A komu ji věnujeme my?

Am 6,1-7

Lk 16,19-31

26. neděle v mezidobí

Pozorní posluchači biblických textů minulé neděle si ještě pamatují, že jejich společným tématem bylo bohatství versus nepoctivost; dnes texty pokračují v podobném a přece jiném duchu: bohatství versus lhostejnost.

Nepoctivost, podvod, krádež, jsou skutečnosti zavrženíhodné, ale – nechť jsem dobře pochopen, jejich důsledky nejsou tak fatální, jako lhostejnost. Ukradené lze vrátit, utrpěnou materiální škodu nahradit – ale, jak nahradit škodu na duši? A lhostejnost, ta může ve svých nejzazších důsledcích i zabíjet. (Každá emoce – i ta negativní, je lepší než žádná emoce, žádný vztah.) Lhostejnost, toto odstřižení se od všeho a od všech, ono „nic a nikdo mne nezajímá“ je projevem sebestřednosti, sociální a citové prázdnoty. Nicméně, po tomto exkursu, zpět k biblickým textům.

Minulou neděli k nám promlouval prorok Amos se svou kousavou kritikou mamonu, bohatství, a to zvláště nepoctivě nabytého. Dnes k nám tentýž prorok promlouvá v podobném duchu, opět je ve hře bohatství, ale kritika nesměřuje k nepoctivosti, jako spíše požitkářství, sebestřednosti – dnes bychom řekli „hédonismu“- a lhostejnosti ke všemu a všem okolo.   „Běda těm, kteří si zpupně žijí na Sióně“, v rozmařilosti, přepychu a požitkářství a lhostejnosti. Lhostejnosti nejenom k chudým a potřebným kolem, ale, o to jde Amosovi především, k Bohu Izraele, ke kultu, (ony misky, z nichž konzumují vybraná jídla, možná pochází z vypleněného chrámu a ono jehněčí bylo určeno k obětování Hospodinu, stejně jako olej byl určen pro kultovní účely). Toto odpadlictví je zde vyjádřené tím, že: „nad Josefovou zkázou se netrápí“. (Nic nového pod sluncem, plná koryta a nadbytek vždy staví hráze mezi člověkem a Bohem i lidmi navzájem, a „dobré bydlo“ s sebou nese až arogantní necitlivost k problémům sociálním i společenským.) Své běda rozmařilým zbohatlíkům dotahuje Amos až k jeho konkrétnímu naplnění: „Proto půjdou v čele vyhnanců do zajetí …“

Téma zpupného, necitlivého a sobeckého hédonismu, požitkářství a vědomé slepoty k potřebným okolo, rozvádí i evangelní příběh, kde tragickou odměnou není vyhnanství v Babylóně, (které skončilo po desetiletích) ale vyhnanství věčné v pekle, z něhož není návratu. Ježíš nemění jen, obrazně řečeno, výši trestu, ale i úhel pohledu. V evangeliu není v hlavní roli kritika bohatství, ale lhostejnosti. Ta zde má konkrétního adresáta, chudáka Lazara, který leží za zavřenými dveřmi boháčova domu a nedostává se mu ani oněch odrobinek, padajících ze stolu – ty určené v jiném evangeliu psíkům, kteří zde lízají ubohému Lazarovi jeho bolestivé vředy.

Jenomže, nic netrvá věčně, a tak se naplní i dny evangelijních protagonistů. Boháč zemře a je lidmi pohřben. Do země, jak jinak. Zemře i Lazar, ten je však anděly přenesen do nebe. Role se obrací, první jsou posledními, poslední prvními, (jako už tolikrát v Kristových příbězích a podobenstvích.) Nicméně, jádrem evangelia není propast společenská na zemi, ale propast mezi nebem a peklem na věčnosti.

My lidé jsme tak pošetilí. Tak nepoučitelní. Zajímají nás drby ze života společenských celebrit (opravdu celebrit?), poklonkujeme vlivným a bohatým (bohatství se tak rádo spojuje s mocí – a vzniká tím velmi nebezpečná kombinace) více než chudým, nemocným, handicapovaným, tedy právě těm, kterým Ježíš věnuje svou primární pozornost a lásku. U nás je tomu, žel, úplně naopak. Tak naopak, jak opačné jsou i konce těchto, zde na zemi protěžovaných a opomíjených.

Boháč i chudák Lazar zemřeli - co bylo dál? Jejich duše dostali v nebi místo podle své Boží spravedlnosti, podle bohatství jiného řádu, než pozemského, než toho, které lze vyčíslit či jinak vyjádřit. (Jakoby pozemské a nebeské, materiální a duchovní hodnoty vždy stály ve vzájemném protikladu.) Náš život je toliko dočasný, po smrti těla se před námi otevírá život věčný. (Toto je pro Ježíše výchozí premisa a pro nás základní pravda víry, o níž netřeba diskutovat.) Oč jde, je právě naše budoucnost za horizontem pozemských zásluh. V nebeském království platí jediná opravdová spravedlnost, „nebeská spravedlnost“, tam se oceňují naše zásluhy podle jedině správných, tj. Božích, měřítek.

Příběh pokračuje… Boháč vidí přes nepřeklenutelnou propast blaženost Lazarovu. A prosí Abrahama, aby poručil Lazarovi (ani peklo ho nevyléčilo z jeho povýšenosti) a ten mu přinesl alespoň kapku osvěžení. Abraham však vysvětluje to, co známe z katechismu. „Mezi nebem a peklem; mezi věčnou blažeností a věčným zavržením, je taková propast, že není možné, aby někdo přešel z jedné strany na druhou, aby se tyto dva rozdílné světy jakkoli spojily.“

Nicméně, v onom boháčovi z dnešního podobenství je přeci jenom něco málo dobrého. I ve svém soužení myslí na své blízké. Neřekne si: „Když trpím já, ať trpí také oni, vždyť nejsou o nic lepší“, ale snaží se alespoň tyto, dosud živé duše, zachránit. Chce použít Lazara, tentokrát jako posla. Abrahamovi se ani tato prosba nelíbí. Proč by měl Lazar chodit na svět? Vždyť přece stačí zachovávat příkazy Mojžíšovy, zachovávat Desatero, a člověk se nemusí strachovat o svou spásu. Jenomže - odporuje boháč - tito bratři, ostatně, jako on sám za živa, na tyto věci nevěří; kdyby však přišel někdo ze záhrobí, jistě by mu uvěřili. Abraham však rázně končí debatu: „když nevěří Mojžíšovi, neuvěří ani žádnému duchovi, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Křesťané zde nemohou přehlédnout odkaz na Kristovo Zmrtvýchvstání!)

Přenesme se nyní o dva tisíce let dopředu. Zkusme přetlumočit Abrahámův vzkaz dnešnímu světu. Když lidé nevěří ani v Krista Zmrtvýchvstalého, neuvěří nikomu a ničemu. Když lidé nevěří a nežijí podle Božích zákonů a neuznávají morální hodnoty, právo a spravedlnost, není nic a nikdo, kdo by je zachránil před zkázou. Lidé věří kdečemu a kdekomu. Věříme horoskopům, reklamám, slibům politiků, ale: nevěříme Kristu, nevěříme církvi, nevěříme ani svému svědomí. Vždyť co se nám nehodí do krámu, lze tak snadno umlčet a obejít. Vždyť lepší se mít za živa dobře, a co bude potom, to je nám fuk. Nevěříme na věčnost, nevěříme na ráj ani na peklo. Kráčíme kupředu (naštěstí už ne za zpěvu budovatelských písní, ani internacionály) cestou pohodlnou a širokou, která však vede k zatracení. Kristus nabízí úplně jinou cestu, náročnou, úzkou a strmou, cestu odříkání, cestu bytostné pravdivosti a poctivosti; cestu víry, naděje a lásky. Není snadná, ale je krásná. A má smysl a cíl. Vede totiž do VĚČNOSTI! Budeme-li se držet Krista a jeho přikázání, pak půjdeme cestou správnou. Nesnadnou sice, ale vedoucí k cíli.

A tak přeji Vám i sobě, abychom se všichni sešli jednou v Kristově náruči a nemuseli s neuhasitelnou bolestí pošilhávat odkudsi z inferna po těch blahoslavených. Přeji našim nesmrtelným duším život věčný v náruči Boží.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru