Komentář: Poselství Sv. otce Františka ke Světovému dni prarodičů a seniorů 25. 7.
První světový den prarodičů a seniorů 25. 7. 2021
Letošní rok je prvým rokem, kdy byl, na popud Sv. otce Františka, ustanoven 25. 7. Světovým dnem prarodičů a seniorů.
Máme pravda různé „Světové dny“, když pominu ony profánní, jako kupř. světový den vody, rybářství, zdraví, životního prostředí a dalších; nabízí nám i církev své „Světové dny“: sdělovacích prostředků, Bible, zasvěceného života i nemocných, oblíbené jsou i „Světové dny mládeže“, ale jako ve společnosti, tak i v životě Církve, stojí senioři v pozadí. A právě oni jsou, jak bylo mnohokrát církevními Otci zdůrazněno: „pokladem a bohatstvím, církve“. Ač nejsem zastáncem medializování a popularizování některých skupin – tento světový den seniorů skutečně vítám. Tak jako zmíněný „Světový den nemocných“, i „Světový den seniorů“ poukazuje a vyzdvihuje ty nejslabší, odstrkované, marginalizované. Ty, kteří vyžadují naši pozornosti a péče. A stejně tak i ti, kteří nás, skrze utrpení nemoci a bezmocnost stáří, mohou mnohým obdarovat.
Celé poselství Sv. otce Františka se nese v takovém, až familiérním a osobním duchu. List je kupříkladu psán v neformální 2. osobě jednotného čísla – oním „ty“. Jakoby Sv. otec promlouval ke každému jednotlivě, zvlášť, ačkoli je list adresován miliónům seniorů, babiček a dědečků, na této planetě.
Ústředním mottem poselství je věta evangelisty Matouše: „Já jsem s vámi po všechny dny.“ (Mt 28,20) Pravda u Matouše je použito množné číslo, ale František důsledně používá čísla jednotného – tedy: „Já jsem s tebou po všechny dny.“ Jen pro ilustraci Františkova rukopisu budu citovat úvod do tohoto poselství:
„Já jsem s tebou po všechny dny“ – je příslib, který dal Pán učedníkům předtím, než vystoupil na nebe, a který dnes opakuje i tobě, milý dědečku, milá babičko. Tobě! „Já jsem s tebou po všechny dny“, jsou slova, jimiž bych se rád, jako římský biskup a jako senior, stejně jako ty, na tebe obrátil u příležitosti prvního Světového dne prarodičů a seniorů; celá církev je ti nablízku – lépe řečeno, je nám nablízku: má o tebe starost, má tě ráda a nechce tě nechat samotného!“
Hned v druhém odstavci zmiňuje František těžkosti této doby, spojené s pandemií. Onemocnění, odchod mnoha blízkých, dlouhá doba izolace. Neřeší pandemii, nahlíží ji prizmatem starých a nemocných, a on má dobrý pohled – daný jeho přirozenou empatií i tím, že je sám nemocným seniorem, k čemuž se také, bez patosu, upřímně hlásí.
Od třetího odstavce se odvolává na sv. Jáchyma – rovněž starce. Zmiňuje tradici, podle níž byl sv. Jáchym vyřazen ze společenství, protože neměl potomky. To byla velká bolest Jáchyma i Anny. Jejich život bez potomků byl považován za zbytečný. Ale Bůh, kterému není nic a nikdo lhostejný, posílá Jáchymovi anděla se zprávou o ukončení jeho trápení. (Nevím, mohu se jen domnívat, že datum 25.7. bylo úmyslně zvoleno v předvečer svátku seniorů sv. Anny a Jáchyma). Opět cituji Sv. otce: „Ale Pán mu poslal anděla, aby ho utěšil. Když celý smutný zůstával za branami města, zjevil se mu Pánův posel, aby mu řekl: Jáchyme, Jáchyme, Pán vyslyšel tvou vytrvalou modlitbu …“
Sv. otec záměrně hovoří o bolesti starců Anny a Jáchyma, aby mohl dospět ke katarzi: „i když se zdá všechno temné, jako v těchto měsících pandemie, Pán i nadále posílá anděly, aby utěšili naši samotu a opakovali nám: „Já jsem s tebou po všechny dny.“ Říká to tobě, říká to mně, říká to všem. Právě to je smysl tohoto Dne.“
Poté, v souvislosti anděla, který promluvil k Jáchymovi, připojuje povzbuzení: „Přál jsem si, aby ke každému dědečkovi, každému starému muži; ke každé babičce a každé staré ženě – zvláště těm, kdo jsou mezi námi nejosamělejší – přišel na návštěvu anděl.“ Připomíná, že náš anděl bude mít různou tvář. Někdy tvář vnoučat, jindy příbuzných, blízkých … Zdůrazňuje, jak důležité jsou pro opuštěné seniory návštěvy, pozornost, objetí. A také Pánovo slovo v Písmu sv. „To nám pomáhá pochopit, co dnes Pán žádá od našeho života.“ Poté se Sv. otec odvolává na vlastní příklad, kdy jej Pán povolal na papežský stolec, „když byl už v důchodcovském věku a nepředstavoval si, že ještě dokáže udělat něco nového“. Z toho vyplývá výzva: „nebát se nových začátků s vědomím, že Pán je s námi a je nám vždycky blízko. „Pán je věčný a nikdy neodchází do penze. Nikdy!“
Sv. otec František pokračuje výzvou k seniorům, že: „naším povoláním je chránit kořeny, předávat víru mladým a starat se o malé.“
„Nezáleží na tom, kolik je ti let … protože neexistuje věk odchodu do penze od úkolu hlásat evangelium, od úkolu předávat tradice vnukům. Je třeba vydat se na cestu a především vyjít ze sebe a začít něco nového. I pro tebe existuje obnovené povolání v tomto rozhodném okamžiku.“
Dále se sv. otec opět vrací k pandemii s připomínkou, že „z krize, do níž nás svět vrhá, nevyjdeme stejní; vyjdeme jako lepší, nebo horší.“ A sociální rozměr přežité krize? „Kéž objevíme, že potřebujeme jeden druhého a že jsme si jeden druhému dlužníky, aby naše lidská rodina znovu ožila… Nikdo se nezachrání sám. Jsme dlužníci jedni druhých. Všichni jsme bratři a sestry.“
V další části svého poselství rozvádí Sv. otec František svoji vizi tří pilířů zítřejšího světa: SNY, PAMĚŤ a MODLITBA.
Sny uvádí příslibem proroka Joela: „Vaši starci budou mít věštecké sny a vaši jinoši uzří vidění.“ „Budoucnost světa je ve spojenectví mezi mladými a starými. Kdo jiný, než mladí mohou převzít sny starců a nést je vpřed? Proto je třeba i nadále snít; sny o spravedlnosti, o míru, o solidaritě … je třeba, abys i ty svědčil, že z prožité zkoušky lze vyjít obnovený.
Sny jsou propleteny s pamětí … Udržovat živou paměť je skutečným posláním každého starce: mít živou paměť a přinášet ji druhým … Paměť může pomáhat v budování lidštějšího a přívětivějšího světa. Bez paměti nelze budovat nic; základem života je paměť.
A nakonec modlitba: Stařec František se odvolává na jiného starce, svého předchůdce, Benedikta XVI., který řekl: „Modlitba starých lidí může chránit svět a pomáhat mu výrazněji, než námaha mnohých.“ To řekl na konci svého pontifikátu, v r. 2012 a stařec František (který dobře ví, jak je těžké dýchat jen jednou plící) dodává: „Tvá modlitba je cenným zdrojem, je to jedna plíce, které se nemůže církev ani svět odříkat. (Evangelii Gaudium).
Úplně na závěr cituji poslední odstavec tohoto poselství: „Prosím Pána, aby každý z nás rozšířil své srdce a učinil ho citlivým pro utrpení těch posledních a schopným prosit za ně. Kéž se každý z nás naučí opakovat všem slova útěchy, kterými jsme byli dnes osloveni i my: „Já jsem s tebou po všechny dny!“ Kupředu a odvahu! Ať vám Pán žehná.“
Lze si představit povzbudivější závěr? „Kupředu a odvahu! Ať vám Pán žehná.“
Jiří Vojtěch Černý
