Koho posloucháme, komu nasloucháme my?

Sk 5,27-33

Čtvrtek 2. velikonočního týdne

Skutky apoštolské pokračují v popisu konfliktu světské výkonné moci, reprezentované všemi mocenskými prostředky, s hrstkou zdánlivě bezvýznamných Kristových učedníků. Přesto nikdo nemůže zůstat na pochybách, na které straně je skutečná síla, kde je pravda a kdo má vlastně navrch. Velerada se pokouší o nemožné: umlčet pravdu o Ježíši Nazaretském, umlčet živé svědectví a zastrašit tu hrstku galilejských otrhanců. Je však už příliš pozdě. Pravda o nespravedlivém procesu, o justiční vraždě na Ježíši Nazaretském už vyvřela na povrch.

„Chcete na nás přivolat pomstu za krev toho člověka! Nezakázali jsme vám snad učit v jeho jménu?“ Jak divně si tu mocní pletou své kompetence! Cožpak může někdo někomu zakazovat, jaké učení má šířit? Ostatně odpověď apoštolů je jasná: „Více je třeba poslouchat Boha, než lidi.“ Ano, žádní lidští bohové, byť se povýší sebevíc, byť si přivlastňují vládu nad kdečím a kdekým, nemají právo ani moc udusit Pravdu a překřičet Boha. (Jistě, v dějinách se o to mnozí pokoušeli a stále pokouší, ale jejich úsilí je pošetilé.) Pravdu nelze umlčet, právo nelze spoutat do nespravedlivých paragrafů. Výsledek je vždycky stejný, potoky krve nevinných a děsivý strach mocných. Fiasko a pád těch, kteří hlásají svojí vládu, kteří se chtějí povýšit nad Boha.

„Více je třeba poslouchat Boha, než lidi.“

Bylo by pro nás tragedií, kdyby lidem do jejich tahanic o to, kdo a co a koho je kompetentní učit; kdo a co komu rozkazovat a zakazovat, nebyl promluvil absolutní BŮH. Bez jeho SLOVA – Božího Syna, který byl živým znamením pokorné a milosrdné lásky, by se člověk v tajemství svého života a myšlení nikdy nezorientoval.

A co na to Velerada, která si tak suverénně uzurpovala svoji pravdu a právo na spravedlnost?

„Když to slyšeli, rozzuřili se a rozhodli, že je zabijí…“

Opět, nic nového pod sluncem. Apoštolové byli první „disidenti“ stojící sice bezbranní, ale silní svou pravdou, proti lidské moci. A od té doby je následují v jejich hořkém údělu další a další stovky a tisíce těch, kterým je pravda cennější než život. A Velerady celého světa znovu a znovu vynášejí své kruté rozsudky. Avšak ani přes šílení mocných, nikdy nepřestane platit ono apoštolské: „Více je třeba poslouchat Boha, než lidi.“

Mimochodem, koho posloucháme, komu nasloucháme my? Tomu, co si o nás myslí a co říkají lidé, nebo je pro nás podstatné, co nám říká naše svědomí? Moji milí, jak si stojíme před Božíma očima?

Jiří Vojtěch Černý