06.06.2013, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Klavír v invalidním důchodu

Klavír v invalidním důchodu

Stojí jakoby ledabyle opřené o zeď ve světnici, barvou leštěného dubu připomíná kůži, opálenou v soláriu nebo v Dubaji a klaviaturou vyčnívá do průchodu z kuchyně. Staré vídeňské piano Gloss & Pflug, pamatující slávu rakousko-uherského mocnářství. Jak do něj postupem času tloukly prstíky některého z našich dětí Czerného etudy a bušily pěstičky batolat, plsť na kladívkách se omačkala, některá se i zlomila, kožené pásky zteřely, basové struny zhluchly a i ty ostatní měly už značně vyšeptaný hlas. A sem tam se nějaká ta klapka už také nevracela. V báru, kde houstne dým, by jeho výkon po lahvi něčeho ostřejšího obecenstvo ještě ocenilo potleskem. Při pokusu o Beethovenův klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“ se ovšem jeho tvůrce musel zuřivě obracet v hrobě. Největší dobrodružství jsme spolu ale zažili úplně na počátku, kdy jsem se rozhodl si jej pořídit. Majitel mi sdělil, že si musím zajistit na odvoz silné kamarády, protože klavír je v prvním patře. Problém se objevil na místě samém. Z přízemí vedly do patra úzké a točité schody jako do hradní věže. Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Zeptal jsem se majitele, jestli piano dostali nahoru touto cestou. Odvětil, že ne. Když dělali balkon, nastěhovali tudy i klavír. Mínil jsem, že jej tedy dostaneme dolů stejnou cestou. Řekl, že to nepůjde, protože na balkon zazdili menší dveře. Těmi piano už neprojde. Ať to přece jen zkusíme po točitém schodišti. I kdybychom třeba trochu oloupali váleček na zdi nebo lehce poškrábali intarzované schodiště. Silní kamarádi se chopili nástroje, zabrali a začali se s pianem točit na schodišti. Dokud nebylo piano celým svým objemem v útrobách schodiště, točení šlo. Váleček byl sice ze zdi odstraněn v celé šíři piana a rýhy ve stěně byly hluboké, jak graffiti tesané motorovou pilou. Ani schodiště už nebylo panensky neposkvrněné. „Nevadí“, polykal nasucho majitel. I když věděl, že vadí a moc. A paní domu mu to tvrdě připomene, až se večer vrátí. Pak se stalo, co jsme tušili a čeho se majitel obával nejvíc. Před poslední zatáčkou schodiště se nástroj zasekl. Silní kamarádi ještě několikrát zabrali. Výsledek byl jen ten, že se piano ještě víc zarylo do zdi a schodiště zlověstně zapraskalo. Kamarádi vyhodnotili situaci jako neřešitelnou. Konstatovali, že s tím nejsou schopni nic dělat a jdou domů. „Dám vám ho zadarmo“, křičel majitel při představě, že by do prvního patra musel až do smrti chodit po žebříku oknem. „Nejde to šéfe“, opřeli se ještě jednou do teď už hůře temperovaného klavíru kamarádi. „Zaplatím vám i odvoz“. Výsledkem bylo jen zoufalé zavytí mučeného piana, jak se jej silné paže pokoušely aspoň trochu zkroutit do úhlu schodiště. „Udělejte cokoli, jen ať se ten klavír dostane dolů“. Když cokoli, tak cokoli. Silní kamarádi obtočili okolo nástroje lano a zatáhli všichni najednou. Zábradlí se rozlomilo, zeď povolila, ale piano bylo dole. Když klesl k zemi prach z rozbouraného domu, daly se spočítat škody. Nebylo to tragické. Zeď není nosná a zedník postaví novou. Zábradlí je sice rozlámané, ale šikovný truhlář si už nějak poradí. A já zase oplátkou oželím na pianu odštípnuté okrasné lišty. Takže jsme si fifty fifty. Nevím, jestli slzy v očích majitele byly ze štěstí, že klavír bude z domu nebo ze strachu, že on taky, až tu spoušť uvidí manželka. Byť ta scéna bude určitě dramatická, nechtěli jsme být ani v nejmenším jejími diváky, naložili piano na náklaďák a odvezli domů. Tam pak desetiletí tiše hledělo na první krůčky našich dětí, snášelo jejich neomalené způsoby klavírní interpretace a občas v noci do spaní tiše zapraskalo, když povolila nějaká struna. A teď tu stojí jakoby ledabyle opřené o zeď ve světnici, barvou leštěného dubu připomíná kůži, opálenou v soláriu nebo v Dubaji a klaviaturou vyčnívá do průchodu z kuchyně. Staré vídeňské piano Gloss & Pflug, pamatující slávu rakousko-uherského mocnářství. Klavír v invalidním důchodu.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru