20.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kéž světlo Kristovo v nás neuhasí žádná lež, pomluva, pochybnosti a nevěra

Kéž světlo Kristovo v nás neuhasí žádná lež, pomluva, pochybnosti a nevěra

Jer 11,18-20

Jan 7,40-53

Sobota po 4. neděli postní

Písmo sv. nám ve SZ představuje mnoho osob, které jsou tzv. předobrazy Kristovými. Ať už je to hned první muž Písma sv., Adam, potom vzápětí nevinný Ábel; Melchisedech; Izák nesoucí si dříví k vlastní oběti; Mojžíš trápící se se svým paličatým lidem na cestě do Zaslíbené země; mnoho proroků a jejich proroctví o Mesiáši – zejména u Izaiáše, a také u Jeremiáše. Ten je však v tom dnešním sz. čtení sám předobrazem Kristovým - jak důvěrně známá jsou nám slova: „Byl jako krotký beránek, kterého vedou na porážku…“ O tomto trpícím Beránkovi bude mluvit Izaiáš a ukáže na něho u Jordánu i předchůdce Páně, Jan Křtitel. Ale teď zůstaňme u Jeremiáše, u muže z masa a krve, těžce zkoušeného mnohým fyzickým utrpením a zejména nepochopením a nepřijetím u svých nejbližších. Jeremiáš je skutečně fascinující postavou SZ. (Na jeho přiblížení by nám nestačilo hned několik promluv, tak tedy pouze k dnešnímu úryvku.) Jeremiáš je tím, kdo zde mluví o sobě a půjčuje si přitom slova proroka Izaiáše o krotkém beránkovi, který ani nemá potuchy o všech nástrahách a zlobě, která se proti němu vzmáhá – a jediným důvodem je ta skutečnost, že Jeremiáš věrně reprodukuje slova Hospodinova o trpké budoucnosti jeho vyvoleného lidu, ovšem budoucnosti, kterou si svým jednáním, svoji pýchou, svou přehnanou sebedůvěrou a nevěrností Božím výzvám, zaviní sami. Ale než poslouchat, co nechceme slyšet, raději ono: „strojme mu úklady, zničme jej, vytněme jako strom s mízou, ať zanikne jeho jméno a hlavně, ať je umlčen jeho hlas…“ Opravdu tolik paralel k Ježíšovi, že je to až zarážející. Ostatně drama zrady, intrik, pohrdání a úkladů rozehrává i dnešní evangelium a tam už je řeč o Ježíši, Božím Synu a Mesiáši, jehož byl Jeremiáš předchůdcem v trpkém údělu Božího mluvčího. Rozdíl mezi nimi je pouze v tom, že Jeremiáš volá ve své slabosti s výčitkou k Hospodinu a prosí o spravedlivou odplatu, co víc, o pomstu pro své nepřátele; zatímco Ježíš půjde beze slova své lidské obhajoby a Boží obžaloby, v pokoře obětního Beránka na oltář Golgoty, aby tam všem odpustil a svou obětí všechny vykoupil.

Nyní však ještě nenadešel jeho čas, ještě nenastala jeho hodina… a tak se chrámová stráž vrací před veleradu a farizeje bez zatčeného Ježíše. Tito chrámoví služebníci, kteří díky své službě v chrámu už slyšeli tolik kazatelů – nudných i plamenných, srozumitelných i nesrozumitelných, ačkoli nejsou žádní citlivkové a už vůbec ne vzdělaní teologové, jsou vnímavější, než jejich páni – nevede je totiž zášť, žárlivost a jejich mocenské ambice a tak odpovídají: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil…“ Jsou za to s pohrdáním přirovnáni k lůze a pouze jeden z farizeů má odvahu hájit toho, svou řečí a moudrostí, vystupováním i mesiánskými rysy, provokujícího galilejského. Nikodém, jeden z nejučenějších a nejváženějších farizeů. My ovšem z Janova evangelia víme, že on už dříve s Ježíšem hovořil, potají sice, ve skrytu noci, ale teď má odvahu postavit se proti mínění většiny a sám hájit Ježíše i slova Zákona. Dostane se mu za to pohrdání od těch, kteří jej až dosud ctili pro jeho rozvahu a vzdělanost. Nikodém svoji odvahou postavit se sám proti veleradě překonal ostatní veřejné Kristovi učedníky, vzpomeňme jen Petra, prvního papeže, který jej zapřel. Nikodém je nedoceněná postava NZ; muž, který dokáže hájit světlo poznané pravdy proti temnotě lži většiny. O něm sice nevíme, jak skončil, ale dá se předpokládat, že stejně jako ostatní mluvčí Hospodinovi, proroci a Kristovi učedníci: tj. násilnou smrtí. Tak totiž s pravidelností sobě vlastní, končí všichni ti, kteří mají odvahu pozdvihnout svůj osamělý hlas proti většině; kdo hlásají nepohodlnou pravdu proti podbízivým lžím většiny. (Lidské dějiny jsou plné justičních vražd Božích mluvčích, hlasatelů pravdy, spravedlnosti, Božího práva a lásky…)

V dnešním úryvku ještě neteče krev, zatím se, podle slov evangelisty Jana, farizeové „vrací domů“, ale myšlenka na pomstu, na Kristovu likvidaci; jejich srdce sevřená záští už zanedlouho nechají rozhořet plamen otevřené nenávisti, kterou uhasí až Kristovo „Dokonáno jest!“ na oltáři kříže. Ovšem, to bude až ve chvíli, kdy nastane ona „Kristova hodina“. A my se na tuto hodinu pravdy kříže připravujeme v postní době, která se už pomalu začíná naplňovat. I když letos opět se u našich kostelů nerozhoří plamen, ten, který dává zazářit velikonoční svíci, která je a bude do konce věků obrazem Světla Kristova. Kéž toto světlo Kristovo v nás neuhasí žádná lež, pomluva, pochybnosti a nevěra. Kéž i my máme odvahu Nikodémovu, stanout se svou vírou v Krista třeba i proti všem. (I když navenek sami, Ježíš nás nikdy neopustí a bude s námi. Jedině s ním můžeme mít sílu postavit se proti přesile mocných a přece zvítězit v nezpochybnitelné a neumlčitelné osamělosti Kristovy pravdy.)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru