05.07.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kéž se dnešní Evropa uzdraví

Kéž se dnešní Evropa uzdraví

Lk 10,1-9

Slavnost sv. Cyrila a Metoděje

Svaté, Metoděje a Cyrila - Konstantina ze Soluně, není (alespoň doufám) třeba v našem křesťanském prostředí představovat. Slova evangelia, o tom, jací mají být Kristovi učedníci, vybraného k dnešní slavnosti, naplnili tito dva bratři svým životem měrou vrchovatou. Jen kupř. výčet jejich cest, při nichž hlásali radostnou zvěst o Pánu Ježíši Kristu a rozsévali slovo Boží, je úctyhodný.

Z rodné Soluně odcházejí do Cařihradu a odtud podnikají apoštolskou cestu mezi Araby. Pronikají až do Bagdádu. Odtud jdou hlásat víru na Krym a roku 863 se ujímají misijního díla mezi Slovany. Přicházejí na Moravu a křížem krážem procházejí území Slovanů. Pokračují do Panonie, putují do Benátek a odtud na papežovo pozvání do Říma. Jejich žák, sv. Kliment Ochridský právem píše: „Jako orli přeletovali na všechny strany, od východu na západ a od severu na jih.“ A všude kázali evangelium jazykem těch, ke kterým byli posláni.

O jejich životě a díle toho bylo napsáno mnoho a já nechci opakovat jejich životopisy, ty lze snadno dohledat. Namísto toho zkusím svůj pohled zaměřit na dějinný a státotvorný vývoj dnešní rozdělené církve, a Evropy vůbec.

Musíme začít od Římské říše. Když císař Augustus vyhlásil světový stav míru - pax Romana, zdálo se, že je jednou provždy vyhráno. Ale velmi záhy se ukázalo, že jednota velké Římské říše je velmi slabá, jak kulturně, tak politicky. Jeden vládce se brzy cítil neschopen ovládat tak obrovský svět. Roku 286 Dioklecián uznal úředně tuto situaci a rozdělil říši na dvě části - západní a východní, a každá měla svého císaře. Byl to zpočátku jen administrativní čin, ale přinesl mnoho důsledků. Obě části se začali odlišovat, dělit, a časem mezi nimi vzniklo napětí, které přerůstalo až v krvavé konflikty. Byla tu dvě hlavní města, Řím a Cařihrad, a dvojí svět, západní a východní. A to se stalo zrovna v době, kdy začínají vystupovat na jeviště světa nové národy - barbaři. Vstupují do vzdělané a vyspělé říše, stávají se křesťanskými, ale už od počátku se začínají rozlišovat dva druhy křesťanských národů: křesťané západní latinští a křesťané východních církví.

Tato situace se v 10 stol. vyhrotila v otevřený konflikt, politický i církevní. A to je právě doba, kdy vstupují do Evropy nové masy slovanských národů a umisťují se právě uprostřed, mezi východ a západ. Otázka doby zněla: kam se zařadí? Budou částí byzantského Východu nebo latinského Západu? Obě strany o ně jevily zájem, a slovanská knížata hrála často dvojí hru, počítajíc, kde více dostanou.

V centrální Evropě vznikla říše Velkomoravská. K ní se tehdy obrátily zraky světa. Působili zde nejprve tzv. „irští misionáři“, a působili s úspěchem. Byl tu tedy zřejmý vliv Západu. To mělo své výhody, ale i politické nevýhody. A tak se stal roku 863 historický fakt velkého významu. Kníže Rostislav posílá poselství na Východ k císaři Michaelovi III. a žádá o misionáře. Začíná tak staletý boj o střední Evropu. Další historii znáte. Císař posílá dva bratry, Cyrila a Metoděje, misionáře zcela mimořádné. Znají slovanský jazyk a sžijí se celým srdcem s novou misií. Ale stalo se tu něco docela zvláštního. Tito dva bratři pochopili mimořádnost situace z hlediska církevně-politického. Nepostavili se proto zásadně ani proti západním misionářům, ani se nepokoušeli vtáhnout Moravu do výlučné byzantské sféry. Pochopili, že svět, který tehdy beznadějně rozděloval Východ a Západ, potřebuje třetí, neutrální sféru, která by napětí vyvážila. Obrovské masy Slovanů měli být mostem, mezi vznikající propastí evropské vzdělanosti. Zajímavé je i to, že tuto mimořádnou situaci a význam slovanské mise pochopil i římský papež, a schválil na území, které považoval za svoji jurisdikci, slovanskou liturgii.

Nevíme, jak by bývala vypadala církev a struktura světa vůbec, kdyby se misie v tomto duchu udržela. Rozhodně však jinak, než dnes. Je pozdě hledat viníky, konstatujme jenom výsledek. Slované, kteří byli povoláni Bohem, aby zmírnili napětí mezi Východem a Západem, se sami stali první a nejtragičtější obětí tohoto rozdělení. Byli roztrženi na dvě půlky, na dvě církve - východní a západní. Svatopluk vyhnal Metodějovy žáky na Východ a bulharský kníže, který je přijal, o něco později vyhnal latinské misionáře. Evropa se tak rozdělila a zůstala po staletí rozdělena a je vlastně, svým způsobem, rozdělená až podnes.

Toto byl jen stručný pohled do historie rozdělení Evropy. Jeho důsledky, ať už si to uvědomujeme, či nikoli, neseme všichni dodnes. Co dělat? Hledat cesty sblížení a smíru.

Stále zde ještě stojí Velehrad, místo působení těchto bratří. Místo, kde se spojují obě tradice - východní a západní. (Velký papež 20. stol., sv. Jan Pavel II., prorocky hovořil o dvou plicích Evropy, východní a západní. A rovněž naléhavě apeloval na „starou“ Evropu, slovy, cit.: „Vrať se k sobě samé. Buď sama sebou! Objev své počátky! Oživ své kořeny!“ JPII. 1989) Velehrad má v Evropě klíčové postavení. Nejen geografické, ale i politické. Tuto skutečnost si naštěstí církevní činitelé v čele s papežem, uvědomují. Prosme i my, aby se Velehrad stal střediskem sjednocení Východu a Západu, dvou kultur, které jsou ve svých počátcích křesťanské.

Dnes nestojí v popředí otázky teologické. Dnes je třeba spíše řešit problémy ekonomické, sociální, politické, ekologické. Kéž se dnešní Evropa uzdraví a dýchá čistý vzduch, nezničený nejen emisemi škodlivých plynů, ale také nesmiřitelností, neúctou k životu i k názorům a postojům druhých, degradací morálky, pravdy a svobody - a ať dýchá oběma plícemi!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd do Řecka

 
Nahoru