31.03.2021 18:00, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kéž bychom velikonoční dobu, navzdory všem vnějším omezením, prožili v radosti a pokoji

Kéž bychom velikonoční dobu, navzdory všem vnějším omezením, prožili v radosti a pokoji

Iz 50,4-9

Mt 26,14-25

Středa Svatého týdne

V pondělí a úterý jsme postupně naslouchali Izaiášově Písni o Hospodinově služebníku. V pondělí tzv. „První písni“, v úterý „Druhé“ a dnes, ano, je tu ještě „Třetí píseň o Hospodinově služebníku.“ Její text vám bude povědomý, slyšeli jste jej v neděli a slýcháte jej i častě ji během roku. V ní promlouvá sám služebník a jeho slova jsou slovem poslušnosti, vydanosti do Hospodinovy vůle. (Jen pro připomenutí, jde o velmi výstižnou, vpravdě prorockou, vizi Božího Syna.)

Úryvek začíná přiblížením vlastního poslání, které je tomuto Božímu vyvolenému svěřeno. Nepřímo zaznívá ve slovech: „Pán Hospodin mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.“ Poučovat, těšit znaveného. Nikoli tedy vyučovat jako učitel židovského národa – těch bylo bezpočet a namísto vyučování slovům života, učili jen odosobnělé nauce, odtržené nejen od Boží pravdy, ale i od samého života. Hospodinův služebník po-učuje, zkusme chápat jako navazování na předchozí výuku, na usměrňující glosování, které více než suchou teorii, předává slova naděje a povzbuzení. Který z učitelů židovského národa se dokázal odpoutat od sebe sama a sklonit se k druhým? Pozvedat a utěšovat, léčit je svým slovem.

K takovému poslání předávání Božího slova, které překračuje hranice a oslovuje samé srdce, je zapotřebí být neustále spojen s Bohem. A proto může Hospodinův služebník říci ono: „Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka.“

Každé ráno – neustále, mi probouzí – otevírá sluch, abych nejenom slyšel, ale poslouchal. Poslouchat je více než slyšet; poslouchat znamená podle slyšeného jednat – být poslušný.

A jaký je důsledek této poslušnosti samému Bohu? Namísto pochvaly – pronásledování. Boží slovo a poslušní Boží služebníci, jakoby dráždili svět, který, ač navenek proklamuje opak, ve skutečnosti nechce slyšet Boží slovo, nechce slyšet hlasatele boží morálky, v posledku nechce ani Boha. Vystačí si sám se svými bůžky a zbožštělými vůdci; vystačí si se svou pokřivenou morálkou, upravenou, zdeformovanou, aby vyhovovala lidské povrchnosti, aby ospravedlňovala naše lži a pokrytectví.

Jak dopadali a dopadají Hospodinovi služebníci v tomto světě? (Nemylme se, tehdy i dnes, čas zde nehraje roli.) Jsou biti – a sami nastavují záda; jsou zesměšňováni, pomlouváni, hanobeni – a oni nastavují svoji tvář. Být „Hospodinovým služebníkem“ lze pouze u vědomí toho, že: „Pán Hospodin mi však pomáhá, proto nejsem potupen.“

Právě a jen vědomí Boží blízkosti a pomoci dává Božím služebníkům sílu přestát a přetrpět všechna příkoří, ponižování a bezpráví, které jsou tak častými průvodci autentických Božích synů. „Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.“ Proto. Pro Hospodinovu blízkost: „Blízko je můj obhájce!“

Hospodinův služebník ví, že přese všechny překážky světa, přese všechny nástrahy, lži, pomluvy, nebude zahanben. Zvítězí nad všemi svými odpůrci, protože jeho podpírá a za ním stojí Hospodin – Bůh. A na něho je všechna vnější moc světa slabá. I když navenek prohrává, dokonce i když je fyzicky zlikvidován, vposledku zvítězí. Protože Bůh, Boží pravda a láska vždycky zvítězí.

I navzdory všem zradám, jak jsme četli v evangeliu.

Tam už Jidáš rozehrál svoji tragickou hru. Už odešel z večeřadla do temnot – nejen temnot noci, ale svých vlastních temnot, které jej nakonec pohltí; zatímco zrazený, poplivaný a ukřižovaný Kristus vyjde jako vítěz vzkříšený z hrobu.

O tom bude nadcházející velikonoční doba, na jejímž prahu již doslova stojíme. Kéž bychom ji, navzdory všem vnějším omezením, prožili v radosti. V pokoji. (V tom, který svět nemůže dát – „Pokoj vám zanechávám; ne ten, jaký dává svět, dávám já vám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“- Jan 14,27)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru