Kéž bychom tuto adventní dobu a advent svého života neprospali

Iz 2,1-5

Řím 13,11-14

Mt 24,37-44

1. neděle adventní

Tak nám, moji milí, už zase začal ADVENT. Starý církevní rok uplynul a my vstupujeme do nového. Začali jsme, jako ostatně každoročně, adventním nápěvem: „Ejhle, Hospodin přijde…“ Slyšíte to slůvko: PŘIJDE? A kdože to má přijít? Hospodin. O příchodu, o očekávání příchodu Boha a Božího Syna na konci časů je celý advent. Konečně, i samo slovo ADVENT, je z latinského adventus = příchod.

Tuto informaci opakují kněží rok, co rok, a rok co rok také upomínají Boží lid, aby prožil adventní čas namísto v shonu, v usebrání. Ale, jsou to jen slova, byť dobře míněná. Abych mluvil sám za sebe: rok co rok se zpovídám z toho, jak mi zase ta adventní doba uběhla, aniž jsem se zastavil, ztišil, promodlil, naplnil tento milostný čas. Jak jsem, opět bez duchovního užitku, promarnil čas a příležitost. Ono nestačí jenom vyrobit (nebo koupit) adventní věnec a neděli za nedělí zapálit další svíčku. Nestačí se alespoň jednou, dvakrát, utrhnout a zajít ráno na roráty. Nestačí jen zbožně zapět ono: „Ejhle, Hospodin přijde …“ To všechno je dobré a žádoucí, ale …

Advent je dobou očekávání. Písmo nám napoví, koho že čekáme – starozákonní lid očekával Hospodina přicházející na konci časů, aby soudil a, co hůř, i trestal. Novozákonní lid očekává příchod Pána Ježíše – a jeho příchod bude předznamenán hromy a blesky. My jsme teď, v posledních dnech, slyšeli v bohoslužbě slova o hrůzných znameních: země se zachvěje, hvězdy budou padat, Syn člověka se zjeví ve slávě a kdo nebude připraven a dostatečně bdělý, tomu běda. Celé nebe a země se chvějí v očekávání příchodu Boha, ale človíček se v tom ztrácí. Copak je možné se na všechny ty avizované hrůzy těšit a s nadějí je očekávat? Naše přirozenost se spíše strachuje a děsí. Jenomže, to není účelem adventního očekávání. Poselství Ježíšových slov je jasné: „Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“  Advent není o strašení, advent je o bdělosti. Být bdělý, připravený, otevřený k tomu, co přijde. Nenadarmo píše sv. Pavel v druhém čtení: „Už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil …“

Život bez víry, bez naděje, bez snahy o budování Božího království už zde na zemi, je podobný pasivitě a bezvědomí spánku. Je třeba se probrat – z naší pohodlnosti, našeho klídku, ze stereotypů a povrchnosti. Býti bdělými, připravenými. Udržovat se v pohotovosti k činům, ne ke klimbání. A nemusí jít o činy velkolepé a heroické. Stačí málo, ale poctivě a vytrvale. („Vytrvalostí spasíte svou duši.“) Rezignovat nejen na svoji pohodlnost, ale i na všechny ty skutky temnoty, o nich sv. Pavel mluvil. Největší temnotou je život bez lásky, co hůř, v závisti, nepřejícnosti, nenávisti.

Prorok Izaiáš, (nazývaný evangelistou SZ), mluví o posledních dnech, o Hospodinově domě na vrcholu hor. K této hoře (Siónu) a k domu Hospodinovu (v Jeruzalémě) budou putovat všechny národy. A z Jeruzaléma vyjde Hospodinovo slovo – Slovo, které se stalo člověkem, a který bude soudit všechny národy. A ony, kéž by se tak už stalo: „zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské meče.“ A už „nezdvihne meč národ proti národu!“ Tomu říkám „mírový manifest“! Žádné bezobsažné proklamace mírových jednání, žádný mír zalitý krví třídních nepřátel. Kanóny a tanky proměněné v pluhy a vinařské nože! Arzenál přinášející smrt, proměněný v nástroje dávající život. Izaiáš tato slova vyřkl o osm set let dříve, než přišel Kristus na svět! A ona až dosud neztratila nic ze své platnosti. Svět se stále utápí v bratrovražedných bojích, a namísto Božího království si děláme ze života peklo, a naši Modrou planetu drancujeme a zasypáváme odpadky.

Ona bdělost, k níž vyzývá Kristus může mít mnoho tváří. Docela určitě má podobu pozornosti, obětavosti, laskavosti. Vstřícnosti a pochopení. Odpuštění a smíření. Neusnout na loži sobectví a pýchy, ale být připravený a pohotový – k pomoci, ke službě, k lásce.  Takovou tvář kéž bychom dokázali dát adventní době. Kéž bychom tuto adventní dobu, co víc, kéž bychom advent svého života, v němž čekáme na Pána v jeho království, neprospali. Nepromarnili, bez duchovního užitku „Veďme počestný život jako ve dne a buďme připraveni“, vždyť naše hodina přijde, kdy se nenadějeme.“

Jiří Vojtěch Černý