14.01.2021 18:30, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kéž bychom se už konečně naučili naslouchat pravému Bohu

Kéž bychom se už konečně naučili naslouchat pravému Bohu

Žid 3,7-14

Čtvrtek 1. týdne

Dnešní texty ve mně vyvolaly myšlenky na smutnou pravdu – totiž: jak jsme my lidé nepoučitelní. Jak jsme vůči Bohu, Otci, nedůvěřiví a uzavření. (Zatímco naivní a důvěřiví vůči kdejakému podvodníkovi). Namísto, abychom uvěřili tomu, co nám Bůh – skrze Písmo, skrze situace našeho života, neustále sděluje – ustavičně s ním polemizujeme; ať v skrytosti v duchu, či nahlas, remcáme a zpochybňujeme jeho vůli a vedení v našem životě.

Doložím tuto svoji úvahu dnešními texty: hned v první větě z listu Židům zaznělo: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce, jako v místě vzpoury, jako v den pokušení na poušti; tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy, ačkoli čtyřicet let viděli, co jsem konal…“ Autor dnešního úryvku z listu Židům vkládá tato slova jakoby do úst sv. Ducha, který vyzývá křesťany, aby naslouchali, a slyšená slova Boží si uložili do svých srdcí. První křesťanské obce, mezi nimiž byli ještě možná i přímí svědci Seslání Ducha sv., už pochybují, už si zacpávají uši, aby nemuseli naslouchat hlasu svého Otce, a zavírají před ním svá srdce, Zatvrzují se vůči všemu Božímu, protože Bůh je pravda a mluví k nám nepříjemnou pravdu o nás samých. No a my jeho slova, protože kritická, protože náročná, nechceme slyšet. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce…“

Uslyšíte-li. Jsme my, lidé, vůbec naladěni na Boží frekvenci? Bůh k nám vysílá neustále na vlnách své lásky a milosrdenství své nebeské signály. My však raději vypínáme přijímače svých srdcí, my nechceme naslouchat Bohu, ale raději přeladíme na frekvenci Božího a našeho nepřítele. On má totiž silný signál s podbízivou hudbou, která hraje na naše city, na naši povrchnost, pohodlnost. Je milejší naslouchat hlasu, jenž nás ujišťuje, jak jsme dobří, že si můžeme dělat, co chceme; že máme na všechno právo; že nás nesmí nikdo a nic omezovat – to se dobře poslouchá a zní to pravdivě. Ale není to pravda, je to překroucená lež. My si smíme dělat, co chceme, ale nesmíme přitom překračovat hranice práva, spravedlnosti a morálky; my máme velmi široký rádius svého jednání, ale nesmíme nikoho sobecky omezovat, vždyť všichni máme právo na úctu, na lásku, na pozornost druhých.

Největším garantem lásky je sám Bůh. Dává nám život a dary Ducha sv. Dává nám prostor, abychom mohli svůj život naplnit. Jenomže náročným obsahem – a v tom je ten háček. Kdokoli po nás v životě chtěl, abychom překročili hranice svého sobectví a pohodlnosti, ten byl v našich bláhových očích „nepřítel“. A to, i když nám svými činy dosvědčoval, jak nás má rád, jak mu na nás záleží. Tak dosvědčoval Hospodin Izraelitům svou lásku, ochranu a věrnost péčí, se kterou je provázel po čtyřicet let na poušti. Tak i nám dokazovali naši rodiče lásku svojí péčí. Tak za námi stojí (či stáli) naši partneři – ale vyžadovalo to a stále vyžaduje, abychom takříkajíc „poslouchali“. Abychom byli ochotni vykonat, co poznáváme, že vykonat máme. A to, i když se nám nechce. I když nás to může stát nějakou (třeba i nemalou) oběť. Přiznejme si, kolikrát v životě jsme se utekli ke snadným a pohodlným řešením? Kolikrát jsme vyklouzli ze smyčky odpovědnosti? Kolikrát jsme ty, kteří skutečně (nikoli zištně) chtěli naše dobro, které však vyžadovalo sebezápor, raději odmítli, případně ještě osočili?

Domnívám se, že právě o něčem podobném mluví ona věta z listu Židům: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce…“

A pak je tu evangelium. O malomocném. Malomocenství je strašlivá nemoc a tak není divu, že nemocný Ježíše na kolenou prosí: „Chceš-li, můžeš mě uzdravit!“ A Ježíš, jak je zde řečeno, s ním má soucit. A na pouhá slova prosby, na ono: „chceš-li, můžeš-li“ odpoví tím, že uzdraví. Má jen jednu podmínku, jeden požadavek. Aby malomocný o svém zázračném uzdravení nemluvil! A výsledek? Přes zázrak a dar navráceného zdraví, tento neuposlechne, ale roztrubuje to všude, takže svoji nezodpovědností, svým sobectvím, zabrání k uzdravení druhým, protože Ježíš nemůže pro tvrdost farizejských srdcí veřejně působit.

Takoví jsme my. Pochybovační, nezodpovědní, sobečtí. Nedůvěřiví a neochotní, jde-li o náročné dobro - a naivní a lační, jde-li o zlo, které se tak rádo maskuje za šminky podbízivého, žádoucího a nenáročného. Kéž bychom se už konečně naučili naslouchat pravému Bohu a nezavírat před ním svá srdce!

Jiří Vojtěch Černý

 
 
Nahoru