28.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kéž bychom namísto ve Snáři, listovali Písmem

Kéž bychom namísto ve Snáři, listovali Písmem

Mt 2,13-18

Svatých Mláďátek

Nenajdeme v celých dějinách lidstva osobnost, která v sobě zahrnuje velikost božství a současně bezmocnost lidství, jakou je Bohočlověk, Ježíš Kristus. V jeho životě nechybělo dobro ani zloba, krása a špína, on prožil život, v němž se tak výrazně střídali radost a bolest, sláva i nenávist. V době vánoční se tato „krajnost“, tato polarita Kristova života, zvlášť zřetelně projevuje. Jeho narození sice oslavuje celé nebe, ale nesmí nám uniknout, že se narodil v extrémní bídě, vlastně jako bezdomovec. Vítají jej stejní niemandé, jakým byl navenek on; obyčejní a chudí pastýři, zatímco lidé vážení jej nepřijmou pod svou střechu, ale vyženou jej do chléva za město.

Přijdou se mu zdáli poklonit moudří mágové, snad i králové, ale paranoidní a ješitný král Herodes mu usiluje o život. Ježíš je ochraňován anděly, ale nemine jej trpký úděl vyhnance, uprchlíka, dnes bychom řekli emigranta. Ježíš je sice vtělený Bůh, ale jeho sláva se skrývá pod rouškou neúspěchu. Bůh Otec má zvláštní způsob výchovy - namísto, aby svému Synu zametl všechny cestičky a jako vševládný a vševědoucí mu připravil náležité podmínky, vůbec jej nešetří, naopak, jako by se zdá, že mu ztěžuje život, kde se dá. Ježíš nemá ze strany Otce žádná privilegia, žádnou protekci. Už od nejranějšího dětství v sobě naplňuje Simeonovo proroctví o tom, že „bude znamením, kterému se bude odporovat“.

Příběh malých chlapců, prvních mučedníků, je dostatečně známý. Za tímto, tak nepochopitelně krutým svědectvím, stojí nesmírná pýcha a krutost Herodova. Pro uchování své moci, svého postavení, neušetří životů malých dětí, ani bolesti jejich rodičů. Ale copak může nějaký lidský Herodes stát v cestě Bohu? Bůh sice dopustí – pro nás až nepochopitelně, výron Herodovy krutosti (vždyť zabít bezbranné dítě je nejhorším zločinem), Ježíš je však zachráněn skrze andělovo varování.

Nechci se probírat detaily Herodovy zrůdné krutosti. (I dnešní svět je plný Herodů, i když ne v tak vyhraněné formě, ale - což vražda nenarozeného dítěte není z morálního hlediska srovnatelná s počínáním Herodovým …?)

Raději se podívejme se na Josefa a přibližme si jeho noční scénu. Josef slyší ve snu příkaz anděla: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uteč do Egypta…“ A co udělá Josef? Uprostřed noci skutečně vstane, všechno své málo, které má, naloží na mezka nebo na záda, a jde neznámou cestou do neznámého prostředí, kde se mluví neznámým jazykem…. Jen na základě snu se stane emigrantem a běžencem. A to hned, bez rozvažování, bez oddalování, bez vytáček. Tomu říkám víra a také důvěra ve Všemocného. Snad namítnete, že to není až taková zásluha, vždyť Josef už na vlastní kůži zakusil úžasné Boží skutky a dílo Jeho prozřetelnosti. Má už zkušenost s andělem mluvícím ve snu. To však ani v nejmenším nesnižuje jeho zásluhu, jeho poslušnost vůči hlasu Božímu a jeho vůli; jeho vydanost nepochopitelným Božím zásahům. Josef se neptá, nepochybuje, zda to nebyl jen sen - odhodí houni, vstane, vezme to zvláštní Dítě i jeho Matku a jde. Nečeká na ráno, jde ihned. (A právě nejspíš svou rozhodností zachrání Božího Syna.)

Kéž bychom měli Josefu rozhodnost, pevnost charakteru a vnímavost pro Boží vedení v našem životě. Tak snadno nás přepadne únava, pochybnosti a nerozhodnost. „Vždyť to byl pouhý sen…“ Kéž bychom namísto ve Snáři, listovali Písmem. Dozvěděli bychom se rozhodně víc. A pro Boha bychom mohli být spolupracovníky na jeho díle Vykoupení. To však vyžaduje pevnou víru a ještě pevnější vůli.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru