Kéž bychom i my, s čistým srdcem, upírali pohled k nebi

Sk 7,55-59

Jan 17,20-26

7. neděle velikonoční

Máme za sebou slavnost Nanebevzetí Páně – okamžik, kdy vzkříšený Kristus vystupuje v oblaku k svému Otci. A reakce učedníků? Připomenu vám ji ze Skutků apoštolů: „Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází …“

Hleděli upřeně k nebi … Milovaný Pán mizí v oblaku (oblak je v Písmu symbolem Boží přítomnosti) a vystupuje, stoupá k nebi. A učedníci? Hledí za ním, hledí vzhůru, k nebi.

Rovněž v dnešním evangeliu Ježíš „pozvedl oči k nebi a modlil se“. Děje se tak ovšem v úplně jiné situaci, ve Večeřadle, při tzv. „Řeči na rozloučenou“, nebo, chcete-li při „Velekněžské modlitbě“. Ježíš uzavřel kruh svého života a nyní jde vstříc své smrti, a po velikonočním ránu vzkříšení. Rovněž při Nanebevstoupení Ježíš uzavírá okruh čtyřicetidenního poučování a přípravy učedníků a pak jde vstříc svému Otci v nebesích. A v obou případech pozdvihuje oči k nebi. Rovněž my, když se modlíme, když čekáme odpověď shůry, pozdvihujeme oči k nebi. Proč asi? Právě tam, nahoře, u Boha, hledáme nejen odpovědi, ale i posilu, pomoc. U Otce, který je, jak se modlíme v Otčenáši „na nebesích“. Zdá se to být tak samozřejmé, vybavují se mi mimoděk slova žalmu: „Oči své pozvedám k nebi, odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který sídlí na nebesích …“ a mám za to, že podobných odkazů na „pomoc shůry“ bychom našli v Písmu mnohem více.

„Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se…“ Jakoby se pohledem spojuje se svým Otcem; avšak, není to ten pohled vzhůru, ale hluboký vztah s Otcem, který mu na jazyk dává slova, prošlá srdcem, tímto místem, středem, chrámem vzájemné lásky. Jeho lásky k Otci, i otcovské lásky k učedníkům. A prosí za ně. A nejen za ně, ale za všechny, kteří později – a až do dnešních dní – pro slovo učedníků, hlasatelů, kněží a vyznavačů uvěří v Boha. A tato víra v Boha bude mít, dokonce musí mít, společenský, komunitní, charakter. V církvi. „Prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mně …Ať jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať oni jsou v nás.“ Požadavek jednoty se ozývá opět: „aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať oni jsou v dokonalé jednotě … Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal.“ Důslednější, naléhavější požadavek jednoty snad nebyl nikdy vysloven. Ježíš, odcházející k Otci, prosí o dar jednoty. O sjednocení s učedníky i sjednocení učedníků mezi sebou navzájem.

Láska a jednota k sobě nerozlučně patří. Nelze milovat toho, s nímž nejsem sjednocen, zajedno. A nelze být zajedno s tím, kdo je mi ukradený, lhostejný, nebo dokonce, koho nemám rád. Dar jednoty je darem Ducha svatého. Toho Ducha, kterého jim Ježíš před Nanebevstoupením slíbil – Ducha Utěšitele, Přímluvce. Ducha lásky. Toho Ducha, kterého učedníci očekávají společně ve Večeřadle. Vzájemnou lásku učedníků Ježíš zmiňuje v závěru své modlitby: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich a abych já byl v nich.“

My se v církvi také modlíme za jednotu – ale: za jednotu podle našich představ. Jednotu bez lásky. Jednotu, v níž se ti druzí budou podřizovat nám; kdy uznají tu naši pravdu. To, co nám chybí je láska. A proto jsme tak zoufale nejednotní. Nejen mezi církvemi v rámci ekumeny, ale nejednotní v našich farnostech, sborech, nejrůznějších kolektivech a hlavně: v rodinách. Jednota musí stát na lásce. Nelze si ji vynutit – nadiktovat, přikázat. Taková vnucená jednota podle šablony, podle rozkazů, podle vůle mocných, taková nevydrží, protože nestojí na lásce.

Ježíš ve Večeřadle mluví s Otcem, kterého miluje a který miluje jeho, a prosí za své učedníky, které miluje a prosí za jejich vzájemnou lásku. Pouze z lásky k Otci a k nim čerpá sílu ke svým zázrakům, ke své oběti.

Také sv. Štěpán v prvém čtení pozdvihuje oči k nebi: „Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a zvolal, vidím nebesa otevřená!“ Je to láska, láska ke Kristu i neuvěřitelná láska k jeho katům, která vede jeho pohled i odpuštění: „Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: Pane, přijmi mého ducha.“ A vzápětí, pod záplavou kamenů, které mu působí nesmírnou bolest a vedou k jisté smrti, ještě zvolá: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ Mohl by Štěpán projevit tolik hrdinství a velkorysosti, nebýt jeho lásky? Té lásky, kterou čerpal shůry. Lásky ke Kristu, svému Zachránci a Spasiteli. Lásky, které bylo jeho srdce plné.

Štěpán nebyl ve Večeřadle, když se Ježíš modlil svoji modlitbu na rozloučenou. A přece: jeho heroický postoj, jeho neochvějná víra – to jsou plody Kristovy modlitby a Ducha svatého, kterého jim Ježíš seslal, jak slíbil.

Kéž bychom i my, s čistým srdcem, upírali pohled k nebi a prosili o dary Ducha sv., zejména dar jednoty a především – lásky. Lásky k Bohu i k sobě navzájem.

Jiří Vojtěch Černý