22.05.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kéž by se všechen náš zármutek, stejně jako Pavlův, proměnil v radost

Kéž by se všechen náš zármutek, stejně jako Pavlův, proměnil v radost

Sk 18,9-18

Jan 16,20-23

Pátek po 6. velikonoční neděli

Při mši sv. v době velikonoční slyšíme vždy nejprve první čtení ze Skutků apoštolských, a teprve potom evangelium. Avšak chronologicky, časově, je evangelium starší a předchází období prvotní apoštolské církve. Výrazně tato časová posloupnost vystupuje právě dnes, kdy v evangeliu slyšíme Kristova slova povzbuzení učedníkům, a v prvém čtení slyšíme, jak toto povzbuzení fungovalo.

Po včerejší slavnosti, kdy jsme si připomínali Nanebevstoupení Páně, snad lépe pochopíme pocit opuštěnosti, obavy a strach apoštolů. Slovům Ježíšovým ne vždy rozuměli, a nyní je od nich navždy vzdálen a oni nevědí, co bude dále. Ztratili svého Mistra, svoji oporu, svoji jistotu. Stojí zde bezradní a bezbranní.

Snad právě pro tuto dobu jim řekl Kristus slova, která jsme v dnešním úryvku evangelia slyšeli. „Vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se změní v radost.“ Tato slova Kristova neztratila dodnes svoji platnost. I pro dnešní křesťany znějí jako povzbuzení. Víra v Kristova slova o opětném setkání, o naší vzájemné blízkosti na věčnosti, ta je zdrojem naší naděje a naší radosti už nyní a zde. A tuto radost by nám nemělo nic a nikdo vzít.

Teď se podívejme na sv. Pavla v prvém čtení. To je člověk naděje a neutuchající energie při hlásání Kristova učení. Po celé Malé Asii a v Řecku učí, hlásá a káže. Zakládá nové a nové církevní obce. Bez únavy a roztrpčenosti začíná vždy znovu a znovu, často zesměšňován, bit, kamenován.

Sv. Pavel působí v době, kdy Duch sv. již vanul v církvi naplno. Pavel, apoštol národů, je ztělesněným důkazem Kristových slov o naději, o radosti, kterou budou ti, kdo v Kristu žijí pociťovat přes všechnu nenávist světa.

Dnešní úryvek ze Skutků apoštolských přibližuje jeho působení v Korintě. V místě, kde zažil mnoho utrpení a nepochopení, kde ale také založil církevní obec, jeho srdci zvláště milou. Ona ta korintská obec byla taková neposlušná a nadělala sv. Pavlu mnoho starostí. (Každý učitel vám dosvědčí, že mu k srdci nejvíce přirostli právě žáčci raubíři, s nimiž byla mnohdy potíž; než ti hodní a poslušní, které žádné kázeňské maléry neměli. Alespoň tak nějak si představuji vztah apoštola Pavla ke Korinťanům).

My jsme právě slyšeli o husarském kousku, který se podařil Pavlovým stoupencům přímo před soudem. Tedy v místě, kde se dalo očekávat jen další bití a malér. Namísto toho je nabančeno tomu, kdo chce nespravedlivost vyvolat. Skoro by člověk řekl ono známé: „kdo druhému jámu kopá…“ Avšak tady jde ve skutečnosti o hodně. O morální vítězství sv. Pavla a jeho křesťanských stoupenců z řad pohanů. O Pavlovu odvahu. Neměl by ji, kdyby sám nežil z povzbuzení a útěchy Ježíše Krista. Kdyby nebyl bezezbytku jeho služebníkem. Kdyby nebyla jeho víra v Krista na 100 a více procent.

Moji milí. Nejsme a nebudeme takovými duchovními giganty a bojovníky, jako byl sv. Pavel. Ale kéž bychom měli alespoň zlomek jeho víry a naděje. Jeho lásky. Kéž bychom dokázali tak naplno žít z Krista a v Kristu, jako žil on. Kéž by se všechen náš zármutek, stejně jako Pavlův, proměnil v radost. A naše radost, aby byla trvalá.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru