24.04.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kéž by naše křesťanství bylo na nás čitelné a zjevné

Kéž by naše křesťanství bylo na nás čitelné a zjevné
Pátá neděle velikonoční

Sk 14,20-26

Jan 13,31-35

Pátá neděle velikonoční

Evangelium, které jsme právě vyslechli, biblisté nazývají „Ježíšovou řečí na rozloučenou“, a ona takovým testamentem skutečně je. Je pronesena ve zvláštní atmosféře. Jidáš právě odešel do tmy noci, aby provedl nejtemnější čin v lidských dějinách, aby zradil toho, který je Synem Božím, který je samým ztělesněním sebevydávající se lásky. A tento Boží Syn teď sedí uprostřed svých učedníků a skutečně se s nimi loučí. „Nyní je oslaven Syn člověka…“ Ono NYNÍ znamená jakýsi přechod. Pro Jidáše přechod do nejhlubší temnoty jeho života; pro Ježíše předznamenává bolestnou temnotu vnitřního zápasu v Getsemanech a tmu, která se snese na svět jeho ukřižováním; současně však ono NYNÍ je též přechodem ke světlu, k oslavení, k vítězství. „Nyní je oslaven Syn člověka…“

Temnota ponižující smrti samého Boha, se při této večeři, večeři PASCHY, už snoubí s předzvěstí oslňujícího světla, které zazáří po třech dnech z prázdného hrobu. NYNÍ však Ježíš sedí uprostřed svých učedníků a tyto otrlá, a taky trochu natvrdlá, chlapiska, nazývá „dítky“. To slovíčko, plné něhy, zazní v pravý čas a na pravém místě. „Dítky, jen krátký čas jsem s vámi…“ Ten čas jejich společného přebývání se už počítá jen na hodiny. „Dítky“. To není banální zdrobnělinka, to je výron lásky. Něco jako: „moje duchovní děti, moji nejbližší a nejdražší. Můj čas se nachyluje. Zakrátko přijmete pokrm všech pokrmů, mé vlastní tělo a krev. A z tohoto pokrmu, pak budete žít po všechny dny svého života a skrze vás, mé nástupce, bude pokrmem života pro celý svět, až do jeho skonání. NYNÍ bude oslaven Syn člověka a v něm sám Bůh, když v této Poslední večeři – Beránkově hostině, uzavře novou smlouvu.“ (Což neříká kněz při proměňování ona Kristova slova: „Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na moji památku“?)

Ono slůvko „dítky“ adresuje Ježíš ve Večeřadle sice apoštolům, ale zkusme jej vztáhnout na sebe sama. Jsme, všichni bez výjimky, jeho děti, jeho milované dítky. A jsme ustavičně posilováni jeho hostinou lásky, chlebem života a jsme také pozváni k tomu žít nové přikázání - přikázání lásky.

Jeho novost nespočívá v tom, že by Ježíš snad řekl něco zcela nového, naopak, ve SZ se opakovaně obrací Hospodin na svůj nevěrný lid s nabídkou i požadavkem vzájemné lásky. Přikázání lásky, které dává Ježíš svým učedníkům jako svůj odkaz, jako svůj testament, je spojen s přikázáním nové smlouvy, která se uzavírá při Poslední večeři. Smlouvy, která po všechny věky umožní všem, kdož se budou chtít na této smlouvě podílet, zcela jedinečný, osobní vztah lásky. Lásky v přijímání Těla a Krve samého Boha, Ježíše Krista. Tato láska však není a nemůže být jen vztahem jednotlivce k Bohu, byť by byl sebevřelejší a sebeoddanější. Nové přikázání lásky má společenský rozměr – je vázáno na společenství církve. Bez církve by nebyly svátosti a bez svátostí by nebylo spásy. Ve vztahu k Bohu, jakkoli je vždy vztahem osobním a intimním, má své místo i společenství církve. „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás, tak se navzájem milujte vy!“ Další důležité slovíčko, jako – to není jen mluvnická spojka uvozující vedlejší větu. To je příměr! „Jako jsem miloval já vás.“ Ono řecké slůvko „kathos“ – jako, znamená, že zdrojem naší vzájemné lásky je láska Kristova. Milovat jako Kristus, to, upřímně řečeno, nedokážeme – jednak to byl sám Bůh a jeho láska je nenapodobitelná a její míra nedosažitelná; a pak, museli bychom být ochotni obětovat pro druhé i svůj život, a toho také, myslím, nejsme schopni. Takže zkusme milovat alespoň jako apoštolové svého Pána a žít v bratrském společenství, což pro nás možné a dosažitelné je. Prostředím, kde tuto vzájemnou lásku mezi Bohem a mezi sebou navzájem uskutečňujeme, je církev, konkrétně, farní společenství. A teď se podívejte na své sousedy, po levici, po pravici a také na své blízké. Jsme i na ně! schopni, lépe: ochotni, vztáhnout ono Kristovo: „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás!?“

Ať se nám to líbí, či nikoli, rozlišovacím znamením pro křesťany je jejich vzájemná láska. A je také naší vizitkou, pro okolní svět. „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás!“ VZÁJEMNÁ LÁSKA! Ta nespočívá ve sladkých řečičkách, jak se máme všichni rádi…! Ta by měla být čitelná z našich tváří, z našich postojů a z našeho jednání.

K pravé lásce patří i OBĚŤ. To je také ono Kristovo jako. Láska i oběť patří nejenom k sobě, ale patří k životu vůbec. Nejen křesťanů. Je tím správným kořením, které dává našemu životu chuť a smysl. Křesťanský na tom je ten punc universálnosti. Kristus nemá na mysli jen vzájemnou lásku v úzkém kruhu apoštolů ve večeřadle, ale lásku ke všem lidem, bez výjimky. Tedy i k těm, kteří nás nemilují, k těm, které nemůžeme ani vystát, k těm, kteří nám nemohou přijít na jméno, kteří nám činí zlé, hází klacky pod nohy, jsou našimi nepřáteli.

K tématu lásky, vzájemného společenství můžeme také, byť nepřímo, vztáhnout prvé čtení. Tak jako po celou dobu velikonoční, byl jím úryvek ze Skutků apoštolů. Můžeme na něj nahlížet jako na historickou událost a bude pro nás jistě cenným poznáním z dějin církve. Je však možné na něj také nahlížet jako na učebnici duchovního života a vzájemné lásky. Sv. Pavel a Barnabáš, když poprvé procházeli Lystrou, byli nejprve uctíváni jako bohové, a když tuto falešnou úctu odmítli a namísto sebe nabídli k uctívání Ukřižovaného Krista, dostalo se jim místo věnců kamenování. V Ikonii byli pro změnu zbičováni. A oni se přesto do těchto míst znovu vracejí, bez hořkosti, jen proto, aby utvrdili to malé stádce Kristových učedníků, které zde zanechali, ve víře. To je pravá apoštolská láska! A když se vrátí do Antiochie, svolají místní církev a společně se RADUJÍ – nejen z nových bratří a sester ve víře, ale i z přestálých obětí. Nezbývá než opakovat: To je pravá apoštolská láska! Pavel a Barnabáš však nemyslí na sebe, neusínají na vavřínech a nenechají se adorovat, jako hrdinové. Jsou apoštolové a proto v nových církevních obcích, „po modlitbě a postu“ ustanovili „starší“ (tedy něco jako místní kněze). Opět: To je pravá apoštolská láska!

Přitom ani Pavel, ani Barnabáš neseděli s Kristem ve večeřadle při Poslední večeři. Ale skrze lásku Kristových apoštolů se i oni stali apoštoly a Kristovo apoštolské poslání i jeho nové přikázání lásky přijali nejen za své, ale předávají dál. A po nich další a další generace těch, kteří přijali Kristovu výzvu k apoštolskému životu. Až do dnešních časů. Ne, nelze se vymanit z Kristovy lásky, stejně jako se nelze vyčlenit ze společenství bratří a sester, byť stejně nedokonalých, jako my sami. Stále zaznívá i k nám Kristovo slovo, výzva, poselství: „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás!“

Moji milovaní, toto je slovo pro nás, pro každého z nás. Kéž by prorazilo hluchotu nejen našich uší, ale hlavně našich srdcí! Kéž by naše křesťanství bylo na nás čitelné a zjevné. Ne spoustou laciných slov, vnějšími, manifestačními projevy, ale vnitřní schopností lásky, odpuštění, tolerancí a vstřícností. Ano, podle toho, a ničeho jiného, nás ostatní, ti, kteří nesdílejí naši víru, poznají: budeme-li mít lásku k sobě navzájem! (To není bezzubý závazek, ani nezávazný výstup jalových konferencí a zasedání, to je program, výzva, poslání…!)

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru