28.02.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

„Kdyby byl Bůh, tak se to, či ono nestalo, to, či ono by přece nemohl dopustit..."

„Kdyby byl Bůh, tak se to, či ono nestalo, to, či ono by přece nemohl dopustit..."
3. neděle postní

Ex 2,1-15

1 Kor 10,1-12

Lk 13,1-9

3. neděle postní

Největším z proroků, vůdcem národa, je v dějinách Izraele nazýván Mojžíš. My jsme dnes byli svědky jeho POVOLÁNÍ k této nevděčné úloze. Setkáváme se s ním na úpatí Sinaje, kde s vyzutými opánky, rozmlouvá s hlasem, který vychází zprostřed hořícího (leč neshořícícho) keře. Tento hlas - hlas Boží, jej posílá vykonat nemožné: vysvobodit porobený národ z egyptského otroctví. Následuje dialog, který vrcholí sebezjevení samého Boha: „Kdo jsi? Jaké je Tvé jméno? (Jak tě mám představit svým krajanům? O jakou autoritu (znát něčí jméno znamenalo mít k němu také vztah) se mám opřít? Už to, že se Hospodin představuje jako Bůh praotců víry – „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův“, by mělo a mohlo stačit. Bůh se tak zřetelně hlásí k svému Otcovství k vyvolenému národu, který si vyvolil už od Abraháma, provázel jej svoji mimořádnou a láskyplnou ochranou přes všechny peripetie a ústrky, pronásledování a otroctví; sestoupil se svým lidem i do Egypta a zná dobře jeho bolestnou situaci. A nejen to, připomenutím Abraháma, jako by připomněl i svou smlouvu, v níž slíbil Abrahámovým potomků vlastnictví Země, země oplývajícím mlékem a medem – jaký rozdíl proti otroctví v Egyptě! (Navíc, jen pod čarou, obraz země oplývající mlékem a medem je opisem pro ráj, kde chce Hospodin přebývat uprostřed svého lidu, a co víc; mléko a med jsou znameními, podle Iz,„mesiánského věku). Mojžíš, ač bezvýhradně přijímá autoritu Boha – zouvá své opánky a zahaluje svou tvář, (zakrytí tváře je obrazem přesvědčení, že člověk nemůže vidět Boha tváří v tvář a zůstat naživu). Přesto si žádá víc: co jim mám říci, čí autoritou se mám zaštítit? A tak může zaznít věta všech vět, sebepředstavení se samého Boha: JÁ JSEM, KTERÝ JSEM!“

JÁ JSEM, KTERÝ JSEM, to je v podstatě nepřeložitelné sebezjevení Boha, které má hned několik významů, něco jako: jsem samé bytí; jsem ten, který povolává k životu; věčné bytí; ten, který je stále u tebe a s tebou; jsem, který jsem vždy byl a věčně budu... V síle tohoto sebezjevení, které je zároveň ujištěním, že Bůh Otců bude i nadále s Mojžíšem, a s jeho národem, nakonec Mojžíš své poslání přijímá a - naplní.

V této souvislosti si vybavuji námitku, která se často ozývá, (a to i z úst věřících), že „kdyby byl Bůh, tak se to, či ono nestalo, to, či ono by přece nemohl dopustit...“ Nejspíš jste ji také nejednou slyšeli. A možná, že jste ji někdy, kdy se zlo, neštěstí a bolest kolem vás zdály k neunesení, sami říkali, nebo alespoň mysleli. Ono: „kdyby byl Bůh, tak by nemohl dopustit - všechny ty války, tolik násilí, nespravedlnosti, zbytečných smrtí... Kdyby...“ Ale z čeho to vlastně Boha viníme? Z neschopnosti? Nezodpovědnosti? Nebo poťouchlosti, s níž si někde na obláčku mne ruce, jak nás zase dostal?

BŮH JE! Je navzdory všemu zlu a zlořádu kolem nás. BŮH JE! Protože všechno to nedobré, z čeho ho viníme, není jeho, ale naše dílo, dílo lidské. BŮH JE! Ale nevnucuje se. Zjevuje se jen tomu, kdo je ochoten přijít k němu blíž. Obrazně: sundat své opánky - opánky svých předsudků, všech těch nesmyslných a falešných představ, které si o Bohu vytvořil. Kdo je ochoten mu naslouchat. Jako ten vyzutý Mojžíš u hořícího keře. BŮH JE! Je stále přítomný. Stále mluvící, stále povzbuzující, jednající, osvobozující. Dnes, stejně jako za dnů Abraháma, Izáka, Jákoba, Mojžíše. BŮH JE!

A Bůh také plní své slovo, své obdivuhodné přísliby. Mojžíš Božímu slovu uvěřil, a přes své osobní pády a selhání, skutečně vyvedl jemu svěřený národ z otroctví do země zaslíbené. Nebylo však vinou Boha, že cesta do země zaslíbené, namísto několika měsíců, trvala dlouhých 40 let. Kdyby Izraelité šli přímo, tzn. bez výhrad, s důvěrou ve svého Boha, který jim tolikrát na poušti dokázal svoji existenci zázračnými činy; kdyby se dokázali vzdát všech svých ale a kdyby; svého reptání a podřídit se Božímu vedení, mohli být u svého cíle mnohem dřív. Takhle musely na poušti pomřít celé 2 generace, generace těch, kteří ještě pamatovaly na hrnce masa v Egyptě a obracely se stále do minulosti, namísto, aby se v bezmezné důvěře obrátily k Bohu. Mluví o tom také sv. Pavel v druhém čtení a jeho slova jsou varováním: „Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni, abychom nereptali, jako oni...“

A poté v poselství biblických textů následuje učebnicová ukázka naší lidské nechápavosti, našeho pomýleného uvažování o Bohu a jeho vedení. Najdeme ji na začátku dnešního evangelia:

Copak si ty horké galilejské hlavy zasloužily, aby je při bohoslužebné oběti povraždili římští vojáci? Nebo, padající věž v Siloe si vybírala jenom hříšníky, lumpy a uličníky, které zavalila, zatímco spravedlivým se vyhnula? A stejně tak, ze smutných událostí dnešních dnů: jsou Božím trestem všechny ty přírodní katastrofy, teroristické útoky a krvavé převraty po celém světě?

Je tak snadné ukázat na ty druhé a říci: mohou si za to sami, to, co se jim zlého stalo, je trest za jejich hříchy. Je tak snadné posadit Boha na soudcovskou stolici, nebo ještě lépe, posadit ho rovnou spolu s těmi druhými: zlými, nedobrými, nepoctivými atd., na lavici obžalovaných. To jenom JÁ, MY, jsme tak dobří, protože nám se ještě nic nestalo, na nás to ještě neprasklo!

Jak přiléhavá je závěrečná věta sv. Pavla z druhého čtení: „Kdo se domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl...“

Ve stejném duchu jsou i Ježíšova slova z evangelia: „Když se neobrátíte, všichni tak zahynete!“ Jsme zvyklí nazývat evangelium radostnou zvěstí, ale dnes bylo spíše výhružným poselstvím. Neplodný fíkovník je varováním. Nebudeme-li přinášet ve svém životě dobré plody, budeme-li jalovými, nanicovatými sobci bez užitku, bez lásky, bez schopnosti se obětovat, pak nám hrozí, že nás Ježíš VYKOPE! Bůh s námi má nesmírnou trpělivost. Znovu a znovu nám dává šanci. Jako ten nejpečlivější zahradník nás neustále zalévá, kypří, okopává; piplá se s námi. Ale nejde to do nekonečna. Pokud nezačneme vydávat plody, pokud se ani přes tu největší Boží péči neobrátíme, nezbude, obrazně řečeno, než aby Bůh vzal do ruky sekeru nebo rýč, a s lítostí sice, přímo s bolestí, (to proto, že nás miluje) nás z Boží zahrady, plné slunce Jeho lásky, nevykopl na smetiště věčného stínu.

Nikdo z nás neví co nás čeká. I nám, s trochou nadsázky, může spadnou panelák na hlavu, nebo se můžeme stát obětí zrůdné zhovadilosti, zvané terorismus či rasismus. Důležité je, ať už nás čeká cokoli a kdykoli, abychom stačili udělat včas to nejpotřebnější. OBRÁTIT SE! Přijmout osobní odpovědnost za svůj život a své jednání. Bůh, „KTERÝ JE“ nám dal život a dal nám svobodnou vůli, dal nám svědomí i Desatero. Na nás je proměnit šanci kterou jsme dostali a přinést dobrou úrodu svého života. Kolikrát možná už i nad námi, z úst Božského zahradníka, zaznělo přímluvné slovo: „Nech ho ještě tento rok; dej mu ještě šanci!“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru