10.07.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kdo je můj bližní?

Kdo je můj bližní?

Lk 10,25-37

15. neděle v mezidobí

Dnešní podobenství, které jsme v evangeliu slyšeli z úst Kristových, je notoricky známé. Podobenství o milosrdném Samaritánovi. Nechci dnes rozebírat toto krásné podobenství, vždyť je tak jasné, tak průzračné a také tak oslovující, že nepotřebuje komentáře. Podívejme se spíše na situaci, která tomuto Kristovu podobenství předchází.

Slyšeli jsme: „Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl úzkých a zeptal se ho: Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Tedy zákoník, učitel Zákona. Mojžíšský Zákon v době Ježíšově neobsahoval pouze Desatero, které dal Bůh Židům na Sinaji. Právě zákoníci a farizeové, kněží a levité, z Božího zákona udělali nepředstavitelnou snůšku nejrozmanitějších příkazů a nařízení, z nichž některé si vzájemně odporovali, a jiné nebylo ani možné splnit. Takový zákoník byl člověk, který měl všech 248 příkazů a 365 zákazů v hlavě a v malíčku. Dnes bychom jej nejspíš nazvali právníkem. A právě tento znalec všech kliček a úskalí Zákona, chce Ježíše dostat do úzkých. Jak by mohl obstát nějaký pobuda z Nazareta před vzdělaným a zkušeným znalcem Zákona? Dostat někoho na lopatky, ztrapnit ho a znemožnit, to samozřejmě není správné. A co na to Kristus? Přijme tuto výzvu, tuto hozenou rukavici, ale zcela jinak, než očekává náš Zákoník. Přijme jeho vlastní zbraň a odpovídá mu pomocí Zákona. „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ Takovou otázku nemohl zákoník nechat bez odezvy. Odpovídá Ježíšovi modlitbou, kterou se každý Žid dennodenně modlil (a dosud modlí) Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný… Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí…“ Tato modlitba pochází z 5. knihy Mojžíšovy a zákoník pokračoval textem ze 4. knihy Mojžíšovy „...a svého bližního, jako sebe samého…“ Ježíš tuto odpověď dále nerozebírá, ale řekne ono rozhodné: „Toto dělej, a budeš žít!“

Pro zákoníka byla tato odpověď doslova „ranou pod pás“ a proto se zmohl jen na nejistý pokus, jak sám sebe ospravedlnit. „A kdo je můj bližní?“ Ježíš nad touto otázkou nefilosofuje, ale použije svědectví ze života, které je nadevší pochybnost, kterému zákoník musel rozumět, i když mu nejspíš ani trochu nevonělo.

Následuje podobenství, které jste slyšeli a které také nepochybně všichni znáte. Ježíš jej neříká jen a pouze, jako morální naučení, že máme dělat svým bližním dobré skutky. Podává v něm především vysvětlení toho, „kdo je můj bližní“? A ono jiné vysvětlení, pro zákoníka, stejně jako pro nás, není: totiž, že bližním je KAŽDÝ člověk. A zvláště, každý POTŘEBNÝ člověk. (97krát se slovo bližní objevuje ve SZ, to je dost na to, aby zákoník pochopil, „kdo je to bližní“, kdyby pochopit chtěl.) Bližní není člověk BLÍZKÝ, tedy můj příbuzný, přítel, soused, známý. Bližní je KAŽDÝ ČLOVĚK bez rozdílu - ať názorů, ideologie, národa, rasy. KAŽDÝ ČLOVĚK BEZ VYJÍMKY. Aby toto, zákoník a ostatní posluchači, a také dnes my, pochopili, proto říká Ježíš podobenství o milosrdném Samaritánovi.

Řekl jsem, že se domnívám, že onomu zákoníkovi se Kristovo podobenství asi nelíbilo. Proč? Protože tím jednoznačně kladným a milosrdenství konajícím, byl Samaritán. Tři lidé jdou kolem postiženého a polomrtvého bližního. Kněz, levita, samaritán. To je trojice osob, z nichž každý charakterizuje určitý stav a postavení v Izraeli. Kněží a levité se těší velké úctě. Jsou těmi, kteří mluví ústy Božími, kteří slouží samému Hospodinu. Veřejné mínění je staví na společenském žebříčku velmi vysoko. A pak Samaritán. Příslušník odpadlé rasy, jakýsi skoropohan, který nemá nic společného s židovským Zákonem a láskou Hospodina.

Jak kněz, tak levita by jistě uměli o lásce pěkně mluvit a vysvětlovat druhým, jak to či ono dělat, co se může a naopak nesmí… Když však přišlo na věc, ukázali svou pravou tvář.

Jdou domů z liturgické služby v Jeruzalémě. Jistě se snažili v chrámu o vzornou kultovní bohoslužbu a byli naplněni myšlenkami na Boha. A právě tato jednostranná zbožnost je jejich karikaturou. Kněz si říká nad tím polomrtvým ubožákem, že je tu pro bohoslužbu a ne pro ošetřování zraněných; levita si říká, že by se kultovně poskvrnil, kdyby se dotkl krvácejícího, nebo už mrtvého. Oba se chtějí spokojit s láskou k Bohu, avšak bez uskutečnění blíženecké lásky - a tím samým Boha zrazují. (Kdo pěstuje zbožnost bez lásky k člověku, kdo odděluje náboženství od života, ten zrazuje člověka i Boha.) Kněz i levita postavili kultovní předpisy nad lásku a domnívali se, že jsou svatí, protože přece zachovávají vše, co mají.

A pak zde jde třetí. Ten, který sice nectí předpisy, ale cítí lásku. Jde, skloní se, zdrží se, pomůže a poslouží; nehledí přitom na čas, námahu a peníze, ani na to, kdo a čím onen potřebný vlastně je. To je to pravé jednání lásky k bližnímu. Kristus dává příslušníka pohrdaného národa za příklad pravé a nezištné lásky. To je to, co muselo onoho zákoníka a rovněž Kristovy posluchače dohřát. A pak také to, že se museli, chtě nechtě, s tímto Samaritánem konfrontovat. A že, pokud vůbec měli nějaké svědomí, se museli nad sebou zamyslet. A to lidi nemají rádi.

Ukončím dnešní promluvu posledními slovy Kristovými, která jsme slyšeli: „Jdi, a jednej stejně i ty!“

Tato slova jsou určena zákoníkovi před dvěma tisíci let, stejně jako dnes nám. Přestaňme se ohlížet na své pohodlí, odložme svou netečnost, své laciné výmluvy a falešné předsudky. Nezavírejme své oči před potřebami, starostmi a bolestmi svých bližních.

I když bychom dnes jistě ochotně přivolali sanitu zraněnému na chodníku, zraněné na duši, (zraněními, která jsme nejednou zapříčinili sami) ty míjíme bez povšimnutí, nebo raději přejdeme na druhou stranu chodníku. To, co pranýřuje Ježíš, není neposkytnutí pomoci (na to máme i my své zákony), ale nevšímavost, úmyslná slepota, netečnost a nezájem. Tedy takové to naše dnešní: „mě se to netýká…“, „ještě bych se do něčeho namočil…“, event. „to je jeho problém…“ Kolik lidí kolem nás potřebuje, stejně jako onen zbitý na cestě do Jericha, náš čas, naši pozornost, náš soucit a lidskou péči. Naše, byť sebeštědřejší příspěvky na Charitu či jiné dobročinné účely, jakkoli jsou žádoucí a potřebné, nenahradí náš osobní kontakt, naši pozornost a lásku. My, stejně, jako onen zákoník, jsme Ježíšem vyzváni: „Jdi a konej také tak!“ A věřte mi, příležitostí pro takové nezištné a obětavé konání, máme kolem sebe víc než dost.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru