23.02.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kdo je křesťan a jaký je jeho úkol?

Kdo je křesťan a jaký je jeho úkol?

Lv 19,1-18

Mt 5,38-48

7. neděle v mezidobí

Není slov Písma svatého, která by byla bez významu pro náš život. Poselství dnešních biblických textů má zvláště silný náboj, vždyť mluví o svatosti – o naší svatosti! a jako cestu k ní nabízí lásku, ovšem tu, která nás nejvíce bolí – lásku obětující se, lásku přemáhající zlo, lásku k nepřátelům.

Prvé, sz. čtení uvozuje výzva: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“ a evangelium pro změnu uzavírají slova: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec!“

Vytrhneme-li tyto zásadní výroky ze souvislostí, pak se nám oprávněně mohou jevit jako nepřijatelně náročné, co víc, nedosažitelné. Jak si s tak silnou a náročnou výzvou vůbec poradit? Nadto v dnešní době, kterou ovládá duch egoismu a vše určují tvrdé zákony ekonomiky a komerčního úspěchu? Nicméně, právě proto, že žádný text Písma není zbytečný, je třeba vzít tato slova vážně, doslova „vzít si je k srdci“. Ale jak? Dostát jim lze pouze prostřednictvím lásky. Lásky, která má silný sociální rozměr: „Miluj svého bližního!“ A protože Písmo je slovem života a pro život, nabízí nám i návod a prostředky, jak dosáhnout této výzvy „být svatými“. Jenomže - lze dosáhnout „svatosti“ Boha? Jeho „dokonalosti“? Nejsme Bohy, jsme lidé, omezeni tolika vnějšími i vnitřními limity, a přece, tyto výroky by v nás neměly vzbudit pocit rezignace, skepse a bezmoci, ale právě naopak, povzbudit nás na cestě k naší osobní svatosti, na níž jsme pozváni.

Prorok dnešní doby, sv. Otec František ve své exhortaci „Gaudete et exsultate“ (2018) nás přímo k této svatosti vybízí. Cit.: „Všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli svatí tím, že budeme žít v lásce a že každý budeme vydávat svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde se nacházíme.“ (čl. 14) „Dovol, aby milost křtu v tobě nesla ovoce na cestě k svatosti ... Nepropadej malomyslnosti, protože máš sílu Ducha sv., abys dělal to, co je možné. Svatost je v podstatě plodem Ducha sv. v tvém životě …“(čl. 15). Tolik slova dnešního náměstka Kristova. Přidám ještě výrok jeho předchůdce na papežském stolci, sv. Otce Benedikta XVI.: „Svatost není nic jiného, než plně žitá láska.“ (2011) A právě lásku nám nabízí i dnešní texty Písma jako cestu k naší svatosti.

Ve 3. knize Mojžíšově je řečeno: „Ke svému bratru neměj nenávist v srdci … nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe.“ A ve stejném duchu vyzývá i Ježíš v evangeliu: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Miluj svého bližního, a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete Syny svého nebeského Otce, neboť On dává vycházet svému slunci pro zlé i dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.“

Je to tedy láska, která je zde nabízena, jako jediná možná cesta. V prvém čtení, cca před 4 tisíci lety, kdy Mojžíš tlumočí Izraelitům v Egyptě Hospodinovo přikázání, jde ještě o lásku omezenou – pouze k bližním, k příslušníkům vlastního národa: „k svému bratru, ke svým krajanům…“ O dalších, cca 2 tisíce let později, povýší Ježíš, tento Boží Syn, požadavek lásky k bližnímu až na hranici možného, když řekne: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému!“ Kristovo přikázání lásky se vztahuje na všechny bližní, nejen své soukmenovce a souvěrce. A je formulováno na zcela jiném základě, na základě všepřesahující lásky ke všem, i k nepřátelům, i k těm, kteří nám činí příkoří a bezpráví. Na první poslech zní až nesmyslně a nelogicky: „Nastavte i druhou tvář, nedomáhejte se světské spravedlnosti a nechte se klidně o všechno obrat. Když vás někdo k něčemu nutí, podrobme se mu ještě více, než žádá…“

Interpretovat doslova Kristovo přikázání lásky, by ovšem bylo pustým nepochopením. Křesťan není člověkem bez citu, není ani fackovacím panákem, ani bezmocnou onucí v rukou nepřátel. To vůbec ne! Je plnoprávným člověkem, vědomým si své důstojnosti, ale také, a to je podstatné!, respektujícím důstojnost druhých, a to i těch, kteří se k němu chovají nepřátelsky a nespravedlivě. Křesťan je člověk, který z principu, tj. cíleně, užívá namísto nenávisti lásku; namísto lži pravdu; namísto ponížené podlézavosti rovný postoj.

Křesťan je člověk, který odmítá řešit utrpěnou křivdu dalším bezprávím a na spáchané násilí odpovídat silou. To je ono starozákonní řešení podle principu: „oko za oko, zub za zub“. Ježíš Kristus, tento buřič lásky, však odmítá přijmout toto starozákonní: „co ty mně, to já tobě“. On přece přišel Starý zákon naplnit, dát mu lidský obsah. A tak nás učí, abychom stejně jako On, odpovídali láskou, co víc, abychom své nepřátele milovali! To je nesmírně těžké nejen pochopit, ale ještě těžší naplnit. Vždyť On nám tím říká, že nesmíme přitakat zlu v jakékoli podobě; lež, násilí a bezpráví musíme zásadně odmítat, a přitom nesmíme nikdy přestat milovat ty, kteří takové zlo páchají. To je opravdu jeden z nejtěžších evangelijních příkazů; je tím, který nás staví na roveň Boží dokonalosti. Vždyť, jak říká úsloví: „Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích.“

Vezmeme-li vážně dnešní slova Písma, pak máme před sebou úkol téměř nadlidský. Nenechme se však odradit, je reálný, je uskutečnitelný a je stále aktuální. Platil od prvních apoštolských dob, od Krista či Štěpána, kteří umírali s modlitbou za své vrahy na rtech, přes všechny bezejmenné mučedníky všech století, to uplynulé, dvacáté, zvláště kruté, nevyjímaje.

Cesta ke svatosti, na níž jsme pozváni, je v přeneseném slova smyslu právě cestou k Božímu království, o němž Ježíš tak často hovoří. („Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost.“ Mt 6,33)

A tak uzavřu dnešní homilii opět slovy sv. Otce Františka: „Jako nelze pochopit Krista bez Království, které přinesl, tak je také tvoje poslání neoddělitelné od budování království. Tvé ztotožňování se s Kristem a jeho touhami předpokládá úsilí budovat s ním toto království lásky, spravedlnosti a pokoje pro všechny. Kristus sám ho chce s tebou žít ve všem nezbytném úsilí a odříkání, ale také v radostech a plodech, které ti bude moci darovat. Proto se neposvěcuješ, pokud v tomto úsilí nenasadíš své tělo a duši, abys ze sebe vydal to nejlepší.“ (GE čl. 25)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru